Staří lidé v Číne žijí dnes všeobecně šťastně, ale nemohou zapomenout na těžký život za japonské okupace v druhé světové válce. Zejmena ti, kteří tehdy byli nuceni pracovat v Japonsku, dodnes nerádi vzpomínají na svou tragickou minulost. V dnešním pořadu budeme vysílat jejich vzpomínky.

Od roku 1931, kdy japonci okupovali severovýchodní čínské provincie, do skončení druhé světové války bylo několik miliónů Číňanů donuceno pracovat v severovýchodní Číně, vnitřním Mongolsku a Japonsku. Umrtnost Číňanů, dovezených do Japonska pro těžkou práci, dosáhla 37%, ale pro japonskou vládu a podniky se to vyplatilo, protože nemuseli platit jim mzdu, náklady na jejich životní spotřebu byly velmi ubohé a doba denní práce byla dlouhá. 82letý pan Zhu Xi-wenvzpomínal: V zimě roku 1943 jsem byl zajat Japonci a poslán do Japonska jako pracovni síla. Po zajetí byl nejdřív uzavřen do zajateckého táboru ve městě Ji-nanu v provincii Shantongu. Japonští agresoři nejen nás donutil k těžké práci, nýbrž i odebrali od nás krev pro potřebu své armády. Jak jsem se dostal do táboru, odebrali ode mne najednou 4 láhve krve. Mnozí zemřeli právě nadměrným odběrem krve.

79letý pan Wang Zi-an, který pracoval v japonském podniku na výstavbu železnic, s rozhořčením vzpomínal: V únoru roku 1945 nalodili Japonci do parníků více než tisíc Číňanů. Dali nám kukuřiční mouku k jídlu, ale pro dvě stě lidí byl k dispozici jen jeden železný hrnec, který nám nestačil k vaření. Hladověli jsme proto tři, čtyři dny. Naštěstí někdo objevil troubu, odkud vycházela pára. Na ní jsme vařili. Jezdili jsme na lodi sedm dní a nocí.

Všichni Číňané, když se dostali do Japonska, se museli podrobit sterlizaci ve vápenné vodě. To bylo nesnesitelně trapné. Hned druhého dne po dojezdu museli nastoupit do práce. K ušetření peněz nedovolili Japonci jim pracovat v dolech v šatech a botách. Pracovali naze aspoň 12 hodin denně. Museli někdy spát přímo na temných a mokrých šachtách. Nedostávali najíst se. Dostávali často plesnivou potravu. Když nemohli pracovat zraněním nebo onemocnění, nedostali nic k jídlu. Song Ji-rao pracoval v uhelném dole. Jednou neměl dostatečnou sílu zabrzdit těžebný vůz, když jezdil po svaze. Uklouzl spolu s vozem dolů, narazil na kamen a měl zraněno pravé oko. Měl strašnou bolest a několik dní poté bylo toto oko zaslepeno. Nemohl z bolesti dále pracovat, tak neměl právo na jídlo. Během 7 dní ztratil vědomí hladem dvakrát. Vzhledem k tomu, že nemohl dále snášet hlad ani bolest, sám oběma rukama stlačil oční kouli tak, že vybouchla. Hnis a krev vytékaly z očnice po celý den.

Poruby uhélných dolů často zhroutily. Jednou bylo v partě 391 Číňanů. Za půl roků zemřelo 115 jich. Proto se snažili uprchnout z dolů. Malokdy se jim podařilo. Když byli zachyceni, Japonci je krutě bili hlava nehlava. Nebyl ojedinělý případ, že byli zabiti za živa mlácením. Liu Lian-renovi spolu se čtyřmi kamaradami se podařilo utéci do hor. V horách měli k jídlu jen lísty a divoké trávy. Zanedlouho byli jeho kamarádové zachyceni a zůstal sám v horách. Bydlel v jámě, kterou sám vyhloubil. V zimě se uživil ukradenými mořskými řasy, usušenými Japonci. V létě se uživil divokými ovocemi a trávami. Teprve v roce 1958 ho potkal japonský lovec. Vypadal hrozně jako divoký člověk. Pak policista ho zatkl. Japonské úřady zjistily jeho identitu, ale rozšířili lživou pověst, že prý byl vyslán čínskou vládou do Japonska jako špión a dále ho pronásledoval.. Na protest čínské vlády a japonských přátel se konečně vrátil do své vlasti.

Není divu, že na tak tragickou minulost nerádi tito staří lidé vzpomínají.