Holcová: Já obvykle cestuju stopem, ale tam opravdu v Číně to moc nešlo, nebo nejde. Tam se cestuje vlakem zejména. Taková ta okresní úroveň, to je ještě autobus, ale ty obrovské vzdálenosti, které se tam překonávají, ty se jezdí vlakem a já bych to každému velmi doporučila, aby to zažil.

Čínské vlaky mají tři třídy, hard slip, hard sleep a soft sleep. Hard sit, jak název napovídá, to jsou dřevěné lavice potažené koženkou a je to takový ten otevřený vagón, kde nejsou kupé, ale mnohem příjemnější, ale to bych řekla, že se člověk může k lidem dostat, je hard sleep, což jsou kóje... vždycky je tam šest lehátek. Pokud tam člověk cestuje na divoko, nemá to předem zařízené, tak si musí nejdřív ze všeho vybojovat jízdenku... Je tam těch šest lůžek a vždycky se když se nastupuje, tak je bitva o ty prostřední, protože nahoře se dá krájet vzduch a jsou tam reproduktory, který šíleně řvou. A vysílají vesměs čínské operní arie. Což se dá taky sotva vydržet, pokud člověk to přímo nemiluje, tak je to takové to mňoukání, kvílení. A je to takové jako centrálně řízené, je tam budíček, je tam večerka, prostě v šest hodin ráno začne operní arie, všichni vyskáčou, udělá se velká fronta před záchodem, tam mají ručníčky, všichni se tam umývají, potom se zase naskládají zpátky a večer ve dvacet dva, nula nula zase operní arie – střih. Zhasne se a už se nic neděje.

Takže člověk jako vidí Číňany hodně zblízka a my jsme tak cestovali na jih, ze Šanghaje do Queilinu. Je fakt, že ty lidi se tam nemění v té šestici... Dá se říct, že jsme tam byly dvě ženský, asi jediný bělošky v celém tom vlaku, takže se kolem nás okamžitě shromáždilo dalších padesát domorodců. Zahájila se konverzace. Jako u nás je stoleček, tam jsou takové ty čínské termosky, v tom je jasmínový čaj a oni celý den si dolívají. Mají hrníčky s pokličkou, takže pořád je to teplé.

Bylo docela zajímavé pozorovat to, jak oni.... my jsme si mysleli, že je to nedostatečný přístup k hygieně. U nich to byla vlastně cudnost, oni opravdu spávají oblečení, nepřevlíkali se, umývají se tak, aby to, proboha, nebylo vidět, slyšet, zavírají se, umývají se oblečení... Nějak pod tím oblečení to nějak tak protahujou... Takže to, že my jsem se třeba převlékaly do pyžam, tak to bylo divné. Nebo že jsme si ráno vařily kafe, to taky považovali za jakousi zvláštní zvrhlou libůstku...

Ještě si pamatuju z těch konverzací, že jsme byly takové trošku šokované tím, že velmi častá otázka, nebo jedna z prvních, když se zeptali odkud jsme, tak jsme jim to řekli, to moc nevěděli... Vždycky ta konverzace probíhá tak, že oni dají dohromady anglickou větu, těch dvacet lidí to prostě nějak poskládá, my z toho to pochopíme, odpovíme, oni zas tu odpověď, těch dvacet lidí nějak si poskládají, že si to přetlumočí...

Tak prostě se nás velmi často ptali, kolik nám je. To je takový jako žinantní u nás, tak s tím oni neměli vůbec žádný problém. Potom když zjistili, že je nám už přes třicet, takže automaticky očekávali, že máme nějaké děti a hned tedy kolik máte dětí a další otázka – kolik je synů. A tím, že máme obě i syny, tak bylo vidět, že jsme tak jako uspěly. Potom nám už odpustili i ty pyžama a vzali nás mezi sebe.