Zážitků podobných jako u paní Tshering Lhamo je v Tibetu nemálo. I když ne všichni otroci stejně zaujali významnou vedoucí funkci, opravdově nastala podstatná změna jejich osudu.

Prefektura Shannan ležící na jihozápadě Tibetu byla v polovině minulého století společenstvím feudálního nevolnictví, kde se integrovala politika s církví. Feudálové včetně šlechtic, místních úředníků a vyšších mnichů zaujali více než 95 procent tibetské půdy a výrobního materiálu, zatímco tvořili pouze necelých pět procent tibetské populace. Nevolníci a otroci neměli osobní svobodu a nemohla jim být ani řeč o výrobním materiálu.

1. října 1949 byla vyhlášena Čínská lidová republika. Předtím byl schválen Společný program s charakterem prozatímní ústavy, ve ketrém se uvádí, že veškeré národy na území nové Číny mají rovná práva a závazky a že se zavádí rovnoprávnost a solidarita jednotlivých národů, regionální národnostní samospráva a politika svobodného náboženského vyznání. 23. května 1951 byla v Pekingu uzavřena smlouva mezi ústřední vládou a Tibetem o jeho mírovém osvobození. Šlo o známou 17bodovou smlouvu.

Proslulý tibetský historik Pasang Wangdu se domnívá, že smlouva byla symbolem historického pokroku Tibetu.

„mírovým osvobozením Tibetu se uhájila státní svrchovanost a územní celistvost a přitom byla realizována rovnoprávnost a solidarita tibetského národa s jinými národy."

Jak Pasang Wangdu dále informoval, Tibet si zachoval po mírovém osvobození společenskou strukturu feudálního nevolnictví po dobu několika let. Protože v 17bodové smlouvě se uvádí, že ústřední vláda nedonutí veškeré reformy tibetskému místnímu úřadu, který by měl je provést automaticky na žádost obyvatel.

V březnu 1955 rozhodla ústřední vláda založit přípravý výbor Tibetské autonomní oblasti, a to na návrh předsedy republiky Mao Ce-tonga a se souhlasem obou náboženských vůdců v Tibetu - pančelámy 14. a dalajlámy 10. Rok poté vznikl v Lhase tento výbor, který má 51 členů, z nichž je 48 tibetského původu. Předsedou výboru se stal dalajlama a první místopředsedou pančeláma. Ústřední vláda poslala na slavnostní zřízení výboru vicepremiéra Chengyiho.

Tibetský historik Pasang Wangdu se domnívá, že po mírovém osvobozemí musel Tibet čelit dvou velkým problémům. Obyvatelé Tibetu žili v bídě a potřeba rozvoje a reformy byla naléhavá. Na druhé straně existovala mezi Tibeťany a příslušníky národa Chan hluboké nedorozumění vlivem historických a náboženských faktorů a dlouhodobou provokací amerických a britských živlů.

10. března 1959 vznikly v Tibetu ozbrojené vzpoury, které náhle rozpoutala hrstka členů tibetské vládnoucí skupiny za podpory cizích cil včetě amerických a které sledují cíl navěky zachovat feudální nevolnictví a odštěpit Tibet z Číny. Po utišení nepokojů vyhlásila ústřední vláda rozpuštění původních tibetských úřadů, dala reorganizovat přípravný výbor Tibetské autonopmní oblasti a pověřil ho výkonem kompentencí tibetské místní vlády. Pančeláma 10. se stal úřadujícím předsedou výboru.

Během dvou let od června 1959 prosazovala ústřední vláda demokratické reformy v Tibetu, které přispěly k důkladnému zrušení nevolnictví, umožnily milionovým nevolníkům disponovat základním výrobním materiálem a přinesly obrovské změny tibetskému společenství.

„jako součást ČLR začal Tibet provádět socialistickou revoluci a výstavbu. Politika se oddělila od náboženství, které dále už nemůže ovládat tibetskou administrativu, ekonomiku a kulturu."

Prostřednictvím demokratických reforem požívají Tibeťané stejně jako obyvatelé jiných národností rovnostní politické právo. V r. 1961 proběhly nevídané všeobecné volby v různých koutech Tibetu a vznikla místní moc na úrovni obcí a okrsků. V září 1965 se slavnostně zasedalo první tibetské shromáždění lidových zástupců, kteří zvolili autonomní vládu a její představitele a tím byl oficiálně vyhlášen zrod Tibetské autonomní oblasti. Celá řada osvobozených nevolníků nastoupila do vedoucích funkcí na různých stupních. Otevřela se úplně nová stránka v historii Tibetu.