Nad vysokým nárůstem počtu kriminálních činů, kterých se dopouštějí čínští teenageři, by měly zní poplašné sirény. Podle odborníků, kteří se o minulém víkendu sešli na semináři zasvěceném delikvenci mládeže, se pouze v letech 2000-2004 zvýšil počet tzv. „menších trestných činů", to je takových, které byly řešeny u soudu, ročně v průměru o 14%.

Během prvních sedmi měsíců tohoto roku však tento počet vyskočil o 24%. Oficiální statistiky uveřejněné na počátku tohoto roku naznačují, že trestní činy spáchané mladými lidmi, zaujímají vzrůstající počet i v poměru k celkovému počtu trestých činů.

Situace je mimořádně varovná. A pokud tomu budeme nečinně přihlížet, může se dále zhoršovat. Příčiny tohoto problému tkví v propastných majetkových rozdílech, v omezených pracovních příležitostech, v nedostatku péče o děti zejména v zemědělských oblastech a ve vlivu sílícího materialistického uvažování. Je zřejmé, že jde o jevy, které v budoucnosti jen tak snadno nezmizí.

Všechny složky, které mají za naše děti odpovědnost – tedy rodiče, učitelé, vláda a další organizace – by si měly vážnost situace uvědomit a objevit nové a efektivnější způsoby, jak více mladých lidí uchránit před tím, aby se z nich stali zločinci.

Hlavní druh zločinů, které páchají mladí delikventi, jsou krádeže, vloupání a násilná přepadení.

Motivy jsou v mnoha případech ekonomické, zejména tehdy, kdy se jedná o mládež z velmi chudých rodin.

Klíč ke snížení chudoby spočívá ve zvýšení sociálního zabezpečení. Ale to je přece jen trochu jiná otázka.

Téměř ve všech případech delikvence mládeže lze v pozadí spáchaných násilných činů rozeznat jako skrytý důvod psychologický stres nebo nějaké trauma.

Pokud by tento stres nebo trauma byly řádně a včas rozpoznány, mnoho mladých lidí by zákon nepřekročilo.

Pod tlakem a ve stresu je kvůli rychlým společenským změnám vlastně celá země. Každý se žene za úspěchem. Dospělí se rvou, aby vydělali víc peněz. Za těchto okolností je stabilita rodiny otřesena.

Všechny tyto stresy se v mladém člověku mohou projevit různým způsobem.

Výchovný systém založený na velké dávce soupeřivosti, znamená, že děti, které nejsou moc nadané, mají před sebou nepříliš lákavou perspektivu. Na venkově se mnoho teenagerů musí starat v běžných věcech života sami o sobe, protože jejich rodiče hledají práci ve městech. Mnoho dětí žije se svými prarodiči. Po ukončení školní docházky nemá mnoho venkovských dětí jinou možnost, nežli jít do města a tam pracovat v továrně nebo ve stavebnictví. A zatímco se tyto nešťastné děti strachují o pouhé přežití, jsou navíc – jak v práci, tak z médií – bombardovány zprávami založenými na pustém materialismu.

Je pochopitelné, že se děti ucyhlují k tomu, že ubližují jiným, protože žijí v chudobě a se silným pocitem nejistoty a nespravedlnosti. Pokud pocházejí z rozvrácené rodiny, dopadají na ně tyto starosti ještě silněji.

Ke všemu zoufale potřebují jak hmotnou, tak psychickou podporu.

To je právě ožehavý bod – naše kultura a tradice nebyly nikdy zaměřeny na to, aby poskytovaly mladým lidem citovou pomoc a aby se vůbec zabývaly těžko zařaditelnými mladými lidmi. Neustále uxistuje příval zpráv o tom, že komunikace mezi staršími a mladými selhává, mnoho případů pak vede až ke tragediím.

Rodiče i učitelé by se měli naučit jak se dostat k srdcím mladých lidí, když s nim komunikují.

Je povinností vládních i společenských organizací poskytovat v tomto směru nezbytnou instruktáž. Svou roli by v tom měli hrát odborníci i média.