Minule jsem vám vyprávěla, jak se zrodila jiskra lásky mezi starým panem Liu a dívkou Chen, jeho domácí pomocnicí. Pan Liu nechtěl z různých důvodů dále rozvíjet tuto lásku, ale dívka byla odvážná a upřímná. Na konci roku 1980 svěřila svou lásku druhé dceře pana Liu a řekla: „Jsem už zamilována do vašeho otce. Rozhodla jsem, že přestanu od nynějška brát svůj plat. Jsem ochotna pečovat o něho po celý život".Všichni rodinní članové byli jejich láskou zaraženi. V jejich očích bylo děvče ještě dítě. Jejich otec byl o 35 let starší. Syn, dcery, snacha a zetě—všichni bez výjimky se postavili proti. Jsou všichni intelektuálové, mezi nimiž je ředitel velkého podniku i hlavní redaktor nakladatelství. Byli si vědomi toho, že jejich zamítavé stanovisko nedrží krok s dobou, ale souhlasí-li s jejich milostnými vztahy, to bude senzací u veřejnosti, z čehož by byla jim velká ostuda. Nakonec rozhodli je oddělit. Syn pana Liu měl obchodní činnost ve městě Chao-zhou v jihočínské provincii Guang-dongu. Požádal svého otce, aby choval tam rybu. Pan Liu se také chtěl vyhnout dalšímu rovoji lásky s touto dívkou, proto souhlasil. Dívka Chen dostala výpověď. Při rozloučení na nádraží oba plákali a dohodli se, že si každý týden vymění jeden dopis.

Dívka Chen se vrátila domů. Dny a noci se oběma zdaly tak zdlouhavé, že ztěží je mohli přetrpět. Uplynulo dva měsíce. Dívka Chen nemohla vydržet a nastoupila cestu k panu Liu. Krok za krokem prošlapala stopy po dvanáctikilometrové horské cestě. Každý krok byl těžký, ale pevný a plný pocitu štěstí. Po skončení pětihodinové cesty jezdila dále autobusem 4 hodiny, a konečně se dostala vlakem do rybníka, kde pracoval pan Liu. Když padl Liuovi do náručí, slzy jako hrachy mu kanuly po tváři. Těsně ji stiskl v objetí. Okamžitě však ji zase odstrčil od sebe. Se vší vážností jí řekl: „Jsem starý. Nemám v rukou ani moc ani peníze. Nechci ti promarnit mládí". Chen odpověděla:"Láska nehledí na věk, peníze ani společenské postavení. Jen když se k sobě hodíme, to už je štěstí. Ani muk! Miluješ-li mne, budeš mi celoživotní oporou". Synovi se nepodařilo je oddělit. Pak se pan Liu vrátil do rodného města. Dívka se vrátila domů, ale každý rok ho navštěvovala a bydlela u něho po nějaký čas. Tak uplynulo celých 10 let. Panu Liuovi bylo 62 let. Děvčeti bylo 27 let. Léta jí zlomila pouto konvence a oddala sebe svému zamilovanému srdcem i tělem. Ve květnu roku 1990 se jí ve své rodné vesnici narodila dcerka. V říjnu přijela s ní vlakem do města, kde tehdy žil pan Liu. Ten spolu s nejstarší dcerou a zetěm přijeli na nádraží jí vstříc. Liuova rodina se totiž smířila s hotovým faktem. Ve skutečnosti byli Liuovy děti také velmi vděčni nové manželce otce za péči o něho. Když bylo mimince rok, celá rodina se sešla na oslavu. Všichni se ke své maceše chovali tak dobře jako na začátku, kdy přišla k nim pracovat. Respektovali ji a chovali se k ní jako ke vlastní matce.

Manželé žijí teď velmi šťastně. O domácnosti se stará manželka. Pan Liu každé ráno chodí na procházku a cvičí. Učí malířství na univerzitě třetího věku. Sám také maluje čínské tušové krajinářské obrazy doma. Lidé kdysi nevěřili, že by dívka Chen opravdu miluje pana Liu a mysleli, že se zamilovala spíš do jeho peněz. Skutečnost je opakem. Pan Liu neměl ani nemá peníze. Jeho tarobní důchod je jediným finančním zdrojem jejich rodiny. Bez finanční podpory dětí by žili ve velké tísni. V jedné čínské místní opeře se zpívá: Náš domek je sice chatrný, ale můžeme se v ní chránit před větrem a déštěm. Náš život je sice chudý, ale naše hluboká láska jej oslazuje. To je právě ilustrací života Liovy rodiny.