Tón pekingského bienále určují tradiční umělecké žánry, jimž jsou malba a sochy. Tento poněkud konzervativní rys velké umělecké události má za cíl přilákat nejširší vrstvy publika.

Před několika dny bylo zahájeno druhé pekingské Mezinárodní bienále výtvarného umění a nesporně se stane svátkem pro oči ctitelů umění.

„Bienále, které je největší svého druhu v celé Číně, je zacíleno k tomu, aby přilákalo jak zástupce uměleckých kruhů, tak spousty dalších zájemců," prohlásil Tao Qin, zástupce ředitele čínské umělecké asociace a předseda organizačního výboru pekingského bienále.

V roce, kdy si připomínáme 60. výročí vítězství ve válce proti fašismu, bylo téma bienále formulováno jako „současné umění s humanistickými aspekty". Měsíc trvající přehlídka zahrnuje převážně malby a sochy, jejichž obsahem je především zobrazení jevů společenského života lidí, dále pak téma míru.

Kromě takto tematizované výstavy je v pekingské galerii Milenium instalována ještě řada samostatných a dílčích výstav, včetně „Impresionistických tisků", „Výstavy současného italského umění", „Výběru z děl Huang Zhou a jeho žáků", „Výstavy zasvěcené XVI. setkání Mezinárodní asociace umění".

Velká výstavní událost je sponzorována mimo jiné také Celočínskou literární federací a uměleckými kruhy, pekingskou městskou vládou a čínským sdružením výtvarných umělců.

Konzervativní přístup

Lin Dawei, výkonný předseda čínského sdružení umělců a hlavní organizátor bienále, říká: „Vynakládáme veškeré úsilí na to, abychom současné umění zpřístupnili co nejširší veřejnosti, abychom vyjádřili úsilí o uchování míru na celém světě a podpořili rozvoj lidskosti stejně tak zachování souladu mezi člověkem a přírodou."

Pekingské bienále zaujalo odlišný přístup ve srovnání s mnoha jinými expozicemi současného umění, které vystavují pouze malby a sochy, jež zkoumají nové možnosti jak ve vztahu k obsahu a myšlence, tak při hledání nových technik a materiálů.

Pekingské bienále se vědomě vyhýbá tzv. konceptuálnímu umění a tzv. umění nových médií. Tento přístup byl jistými kritky označen za konzervativní a to přesto, že první bienále v roce 2003 přilákalo kolem 600 uměleckých děl ze 45 zemí.

"Většina mezinároních bienále s oblibou předvádí nová média, videa a tzv. performance art, která se, jak se zdá, stávají jakýmsi hlavním proudem současného umění. A právě proto mnoho z nich postrádá vlastní individuální charakter. Někteří kritici říkají, že bienále konaná na různých kontinentech jsou si až příliš podobná, jsou na nich zastoupeni stále stejní umělci se stejnými díly," říká pan Tao Qin.

„Zatímco tzv. staré umělecké formy, jimiž jsou malba a sochařská díla, se dostávají do pozadí. To neprospívá, podle mého názoru, k prosazení širší kulturní specifiky, větší odlišnosti," vysvětluje.

Tao říká, že pekingské bienále setrvá věrně na svých vystavovatelských zásadách. Toto rozhodnutí, které staví na nejvyšší stupeň malbu a sochařství, si už získalo ohlas jak u veřejnosti, tak u kritiky a vede ke zvyšující se popularitě této kulturní události.