Paní Shi Hui-zhu se začala učit hrát na piano až v důchodu. S potěšením vzpomínala: „V základní škole se mi nejvíc líbila hodina hudby. Pro celou školu bylo k dispozici jen jediné harmonium, které sloužilo již 30 let. Právě za doprovodu tohoto opotřebovaného harmonia, jehož některé klavesy ba nefungovaly, jsme se naučili mnoho písní. Ve věku 15 let jsem vstoupila do střední školy. Zpívala jsem sólo ve školním pěveckém souboru v doprovodu harmoniky, na níž hrál náš hudební učitel. Nedovedla jsem odtrhnout své oči od něho, když na jevišti hrál na harmoniku tak elegantně. A ještě víc mě připoutávala krásná melodie, která z harmoniky vyluzovala. Ve věku 25 let jsem už chodila do práce. Nejsladší chvílí bylo to, že vystoupím na jevišti spolu s chlapcem, svou první láskou. Moc dobře hrál na piano. Bývala jsem opojena melodiemi, vylinutými z jeho prstů. Ty melodie zněly někdy jemně jako samet, někdy bouřlivě jako hrom a blesk. Ve věku 35 let jsem byla už matka. Nejvzrušující chvílí pro mne bylo to, když dcerka hrála na elektronické varhany na hudební soutěži. Dívala jsem se úpřeně na její malinké ruce a načervenalé tváře. Zapomněla jsem na všechno, a jen malou dcerku a krásnou melodii ne". Paní Shi se probudila ze svých vzpomínky a dále pokračovala: „Ve věku 55 let jsem odešla do důchodu. Bylo mi nejvíc líto, že neumím hrát na klavír. V dětství si chudí rodiči nedovolili mi jej koupit. V době zaměstnání jsem na něj neměla čas. Teď mám času mnoho a peněz dost, ale jsem už stará. Není na to už pozdě? Snad mi nezbývá nic než zatesknout po tomto dlouholetém nesplněném snu? Kdepak! Nakonec jsem klavír nakoupila. Pojmenovala jsem svůj klavír „klavírem vzpomínek a toužení", který vyvolává u mne vzpomínku na své dětství, na mládí, na svou první lásku i touhu po budoucím zlatém stáří. Zkrátka, v krásných melodiích jsem zapomněla na nepříjemnosti, stesk a bolest. Zůstává se mnou jen radost, pocit vznešenosti a čistota duše. Klavír zkráslil a zpestřil moje stáří".

Starý pan Wei začal chovat holuby, když odešel do důchodu. Jeho koníček mu udělal velkou radost. Blížily se 70. narozeniny své manželky. Děti se chystaly na velkou oslavu. Pozvaly mnoho hostů, ba opatřily i malý hudební orchestr. Shodou okolností dostal pan Wei od svazu chovatelů poštovních holubů oznámení, aby se v den manželčinych narozenin zúčastnil soutěže. Upadl do rozpaků. Obě události byly pro něho důležité a nechtěl vynechat ani jednu, ani druhou. Jeho manželka byla velmi rozumná. Řekla mu, aby šel na soutěž. Děti také s tím souhlasily. Tohoto dne odvezl svou oblíbenou poštovní holubičku na soutěž. Doma se uspořádala velká slavnost. Během oslav najednou přiletěla holubička k její manželce. Syn ji poznal a objevil na jeho noze svázaný papírek. Na něm bylo napsáno: „V den oslav 70. manželčinych narozenin přeji přítomným hostům pevné zdraví a dobré chutnání. Přeji své milované polovičce radostné stáří a dlouhý život". Jeho syn hlasitě blahopřání předčetl. Okamžitě vypukl bouřlivý potlesk a jasot. Slavnost se vyvrcholila. Pan Wei byl zejména hrdý na to, že tohoto dne získala jeho holubička v soutěži třetí cenu. Na jejím křídle bylo dosud vidět červenou pečeť svazu chovatelů poštovních holubů.