V dnešní, závěrečné části miniseriálu „Co dělají penzisté v Číně" vás seznámíme s důchodci, kteří mají zajímavé koníčky.

Pro 67letého důchodce Zhang Yün-ting jsou největším bohatstvím vzpomínky na starý Peking. Má několik beden fotek starých pekingských uliček s přízemními domky po obou stranách. Je to typická zástavba starého Pekingu, která však mizí s postupnou modernizací hlavního města, jeho širokými třídami a výškovými budovami. Aby nebyly úplně zahlazeny jejich stopy, začal je pan Zhang fotografovat. V pekingštině se pekingským uličkám říká „hu-tong". Pan Zhang říká: „Jedině hu-tong může representovat Peking". Od malička měl obzvláštní vztah k místním tradicím. Ve věku dvaceti let se zamiloval do hu-tongů. Pokaždé, když procházel nějakou uličkou, vždy si vzpomněl na nějaký historický příběh související s ní. Každý večer, když ležel na posteli, bezděčně vzpomínal na to, co viděl na uličkách, které toho dne prošel. V roce 1993 odešel do důchodu. Konečně mohl dělat to, co se mu zlíbí. Navštívil všechny dostupné knihovny v Pekingu a sesbíral množství materiálů a výstřižků o pekingských uličkách. V únoru 2001 se u něho zrodila myšlenka začat s fotografováním hutongů. A začal hned. Od této doby až dosud pořídil celkem 5000 snímků a vyfotografoval 2067 uliček ze všech čtyř městských obvodů starého Pekingu. Navíc vyfotil i 35 ulic s moderní zástavbou, vybudovaných na místě starých rozbořených městských hradeb. Mezi záběry je zachycena nejužší ulička, která ve svém nejužším úseku měří jen 44 centimetrů i nejstarší ulička z období Liao (619—1125). Kromě toho nafotil štítky s názvy uliček, domy, kde žily známé osobnosti, dvojverší v domech bohatých lidí i uličky a s nimi související historické příběhy.

U křižovatky malého městečka v provincii He-pei sedí na stoličce starý pan. Vedle něj leží pumpička na jízdní kola a tabulka, na níž je napsáno: „Pumpování zadarmo, místo placení jedno obveselující povídání nebo vtip". Každý, kdo si potřebuje napumpovat kolo nemusí platit. Místo toho ale musí vyprávět jeden originální vtip. Ten si starý pán zapíše do svého sešitu. K čemu to je? Po zpracování zapsaných anekdot je pošle do některých novin a honoráře za ně posílá venkovským dětem, které nemají peníze na školní poplatky.

Poté, co pan Jiang Gao-song odešel do důchodu, spolu se svojí manželkou se vzdali městského pohodlí a zabydleli se na vesnici Wen Dou, kde žije národnost Miao. Vesnice se nachází v jihovýchodní západlé oblasti jihozápadní čínské provincie Guei-zhou. Vyniká prostými tradičními zvyklostmi národnostní menšiny Miao, krásnou přírodou a ideálním ekologickým prostředím. Od doby, kdy klid malé vesnice narušují návštěvy turistů, získal pan Jiang nové zaměstnání. Stal se dobrovolným průvodcem turistů, protože zná dějiny této vesnice a zároveň je pohostinský. Mezi turisty jsou archeologové i vědci, kteří přijdou na studijní cestu. Pan Jiang je často zve domů na oběd nebo večeři. Jednou přišel Chen Jin-quan, profesor Jihozápadní vysoké školy politické a pravnické a výkonný předseda vědecké společnosti dějin práva. Spolu s ním přišli i jeho tři posluchači, kteří byli na doktoranstkém a magisterském studiu. Tématem jejich studia byly „Dějiny a právo národnosti Miao". V průběhu návštěvy se seznámili s historickými dokumenty a právními předpisy vesnice z minulosti. Jejich průvodce - důchodce Jiang řekl: „Z jejich analýzy a metody výzkumu jsem se velmi poučil. To, co jsem se naučil od nich, mi poslouží jako výklad pro další turisty.