Dnes vás seznámím s paní Li Shu-yin, dobrovolnou organizátorkou turistických skupin.

Důchodkyně Li Shu-yin, bývalá dělnice z traktorového závodu, je známá mezi seniory ve městě Luo-yangu v provincii He-nan. Jakmile se vybere na výlet, hned ji následují i další důchodci. Když zůstává po nejaký čas doma, hned k ní přicházejí důchodci a nabádají jí, aby organizovala nějakou turistickou cestu. Nechce je odmítnout. Tak organizuje turistickou skupinu, sama je její průvodkyní a stará se i o zdraví a bezpečnost účastníků po cestě. Všechno to dělá dobrovolně bez nároku na odměnu. Někdy má ve skupině 7 až 8 lidí, někdy i víc. Ale nejvíce jich bylo 180. Pracovala na tom již 17 let. Všichni jsou ochotni cestovat s ní, protože s ní nebudou ošizeni, utratí méně a je s ní víc radosti.

„Vrátili jsme právě z cesty do císařského letního paláce v Cheng-de v provincii He-bei, pěti přímořských měst v severovýchodní Číně a provincie Shan-tong a tamních hor Tai-shang. Za deset dní každý z nás utratil dvakrát méně než je cenová nabídka turistické kanceláře, řekla 69letá paní Li vzrušeně. V roce 1988, kdy odešla do důchodu se sama vydala na cestování. Tehdy nebylo cestování v Číně ještě tak běžné jako dneska. Po návratu řekla ostatním o své cestě. Všichni ji zaviděli. Obdivovali se její odvaze, že jela tak daleko sama. Současně se také chtěli připojit k ní. Dohodli se, že pojedou do Pekingu. K této cestě se přihlásilo 13 lidí. Většina z nich nikdy předtím nebyla tako daleko od domova. Starobní důchod měli nepatrný. Naštěstí měla paní Li známost a našla pro ně levné ubytování. Za půl měsíce v Pekingu neutratili mnoho a byli velmi spokojeni. Od této doby se cestování stalo jejich koníčkem. Byli v Šanghaji, Nankingu a dalších mnoha turistických destinacích. Paní Li je schopna dohadovat se o ceně. Jednou přijeli do nějaké jeskyně. Všeobecně by měli senioři platit jenom polovinu vstupného, ale ředitel trval na tom, aby zaplatili tak jako jiní turisté. Dlouho se nemohli dohodnout. Vzápětí paní Li řekla: „Jděme pryč. Nepůjdeme do jeskyně za tak vysokou cenu." Více než 100 lidí se najednou otočilo. Ředitel záhy změkčil a slíbil, že jim dá polovinu ceny. Později se paní Li svěřila svým kamarádkám: „Znám jeho psychologii. Jak je možné, aby se vzdal zisku ze stovky lidí?!

Není snadné organizovat lidi na cestování. Podle její zkušenosti je nutno se pečlivě připravit před odjezdem, dále účet musí být v dobrém pořadku a zatřetí je třeba usilovat, aby cesta byla veselá a harmonická. Paní Li často chodí do Chrámu bílého koně ve městě, kde bydlí. Baví se s turisty a vyptává se, kde jsou zajímavé turistické atrakce, jak to vypadá s ubytováním, jídlem atd. Tímto způsobem získává potřebné informace pro svou práci. Aby dostala autobus za nízkou cenu a spoléhlivého řídiče, najímá vždy vozidla ze svého bývalého závodu. V autobusu po cestě vždy organizuje kulturní program. Nejdřív provede se všemi spolucestujícími rozcvičku v sedě a pak začínají zpívat. Jedna píseň za druhou. Nakonec hrají různé hry. Všichni se v tak veselé atmosféře jeden s druhým sbližují. Cesta se jim zdá velmi krátká. Proč je paní Li takový nadšený organizátor cestování i když z toho nemá ani groš? To, proto, že táto práce ji baví a dodává jí pocitu seberealizace. Jednou s ní cestoval jeden nevidomý. Litoval, že nic nevidí, když ostatní obdivovali krásnou krajinu po cestě. Ostatní se ho ptali, proč přijel s nimi, když nic nevidí. Odpověděl: „Chci prožívat veselou atmosféru, která vládne mezi vámi". Jindy se zase chtěl jeden přestarlý člověk připojit k výletu. Paní Li ho nemohla odmítnout. Musela ho pak při chůzi podepírat. Po návratu řekl jiným: „Co je to za život, když zůstáváte doma. Cestování s paní Li, to je teprvé požitek". Paní Li řekla: „I slepí i nemocní chtějí se mnou. Tolik lidí mne potřebuje! Není to největší štěstí na světě?