V dnešním pořadu vás seznámím s důchodcem Jian Heng-chu, který proživá radostné stáří sbíráním kuriózních kamenů.

Kdo by si představil, že 71letý stařec lítá jako hadr na kostěti s 50 kilogramovým kamenem v rukou? Byl to pan Jian Heng-chu, který za uplynulých několi let nasbíral přes deset tun bizárních kamenů, svým tvarem nebo vzorem na povrchu připomínajících krajinu, člověka, zvířata nebo jiné věci. V jeho sbírce je více než 400 kusů vzácných kamenů. Byl přijat do čínského svazu sběratelů podivuhodných kamenů. Jeho sbírka se setkala s velkým obdivem na různých výstavách v Číně.

Pan Jian pochází z provincie Hu-nanu. V roce 1994 odešel do důchodu. Jeho život ve stáří se úplně změnil jenom shodou okolností. Jednou se zúčastnil oslav narozenin kolegova otce. Viděl, že 80letý stařec se s plnou energií věnuje bonsajím. Nebylo na něm vidět ani stopy únavy nebo pocitu kruté zimy. Vyptával se dědečka na zkušenosti z pěstování květin a na recept jak zůstat fit. Hned po návratu domů nakoupil květinače a odešel do hor hledat rostliny pro bonsaje. Při vyrvání kořene stromu uviděl na zemi hladký a ovalový kamen s krásným vzorem. Líbil se mu. Vzal jej domů a postavil jej do květináče jako dekoraci k bonsaji. V roce 1995 se s tímto kamenem zúčastnil třetí výstavy kuriózních kamenů v provincii Jiang-su a proti očekávání získal druhou cenu. Od této doby se sbírání kamenů stalo součástí jeho života.

V létě roku 1996 došlo k velkým povodním v jeho rodišti. Slyšel, že po ústupu vody obvykle na břehu řeky zůstává mnoho divukrásných kamenů. A tak šel k řece. Za dva dny sebral deset pytlů různých kamenů. Každý pytel vážil 50, 60 kilo. Z nich bylo 80 kusů vzácných. Za kuriózními kameny se vydával na břehy řek na severu provincie Hu-nanu – řeku Li a řeku Yuan? i další menší řeky kolem jeho rodiště. V listopadu 1998 objevil najednou u řeky neobyčejný kamen, který vypádal úplně jako napodobenina známé čínské klasické malby, nazvané „Opilý básník Li Po". Z radosti vyskočil jako dítě. Kámen vážil téměř 100 kilo. Namáhavě krok za krokem jej dotáhl na jeden kilometr vzdálenou silnici.

Investoval veškerý svůj i manželčin starobní důchod do svého koníčku. Nakoupil police a vitríny na kameny a kompletní soupravu nástojů k zpracování podkladů kamenů. Jeho dům není velký. Ze šesti malých pokojů slouží čtyři pro vystavení kamenů. Vystavené kameny se podle kvality, jejich tvarů a vzorů dělí na čtyři kategorie, a to krajinu, lidi, zvířata a rostliny. Také vytvoření stojánku pro dekorativní uložení bizarních kamenů není lehké. Podle přirozeného tvaru kamene je třeba jej zpracovat hoblíkem, dlátem, pilou a rydlem. Někdy i kamen je třeba trochu opracovat. Sběratel řekl: „Největší radost mám z kamene. Sbírat kameny a zpracovat jej v umělecký předmět, to mi osvěžuje tělo i ducha, obohacuje mne o nové poznatky i upevňuje zdraví. Nemoce, kterými jsem trpěl jako zánět ramenního kloubu a bolest nohy, jsou najednou pryč. Zdá se, že energie u mne je nevyčerpatelná". Nad pojmenováním každého kusu kamenů si také musí lámat hlavu. Někdy nemůže usnout a někdy se mu ani nechce jíst, jen aby mohl dát poetický a vhodný název pro ten či onen kámen.

Díky sběratelské práci se stal veřejně známým. V roce 2000 byly dva kameny z jeho sbírky vystaveny na světovém veletrhu ve městě Kun-ming a vzbudily velký obdiv u návštěvníků a příslušných odborníků. V posledních letech byla jeho tvorba neustále vystavována na celostátních a provinčních výstavách a za to získal nejednou odměny a čestný titul. Krajané v jeho rodném městě mu dal přezdívku „Náruživý sběratel kuriózních kamenů".