J.H. Dnes vám v pořadu Jak se jim žije nabízím druhou část rozhovoru, který jsem natočil se studentem Jiřím, jenž se svým bratrem navštívil před časem Peking.

J.H. Jakým způsobem ses vypořádával s nakupováním v Číně? Mám na mysli pochopitelně tržiště a místa, kde se smlouvá. Nemám na mysli klasické obchody.

Jiří: Na tržištích jsem velice záhy pochopil, že pokud se člověk neobrní a nebude s obchodníky smlouvat a vyjednávat, tak jsou schopni z něj sedřít kůži, tudíž jakmile jde člověk nakupovat na tržiště, tak okamžitě musí počítat s tím, že se ho budou snažit co nejvíc obrat a musí se naučit s Číňany smlouvat a to radikálním způsobem. To se člověk nesmí bát jít na pětinu ceny, kterou oni na začátku zabízejí.

J.H. A to se ti podařilo několikrát?

Jiří: Podařilo se mi to, musím říct, že často díky mému bratrovi, který v tomhle neměl vůbec žádné zábrany. Například na tržišti na Wangfujinu, na hlavní třídě, kdy mu prodavačka chtěla prodat triko s potiskem asi za dvě stě čtyřicet juanů, a on ji nakonec donutil k tomu, aby mu ho nechala za juanů dvacet. To byl jeden z jeho vrcholných výkonů, bych řekl.

J.H. To je ohromný výkon, to souhlasím.

J.H. A ještě bych chtěl slyšet zmínku o čínské kuchyni.

Jiří: Čínská kuchyně se nedá srovnávat s čínskou kuchyní tak, jak ji propagují Číňané u nás v Praze, myslím tím čínské bufety a čínské restaurace. U nás je ta čínská kuchyně hodně poevropštěná, kdežto v Číně je to úplně něco jiného. Je zajímavé, že Číňané vůbec nesolí. Velice mě překvapilo, že mnohé uzeniny jsou sladké, nebo dokonce že zeleninový salát místo aby posolili tak osladí. Ale přesto, když už člověk překoná jazykovou bariéru a je schopen si v restauraci nějakým způsobem objednat, tak jsou to jídla velice chutná, člověk se dobře nají za nízkou cenu a pozná tu netradiční kuchyni. K tomu patří jezení hůlkami a různé zdejší speciality.

J.H. Když jsme u těch specialit, dopřál sis něco opravdu vyjímečného, co je zvláštní v čínské kuchyni?

Jiří: Uričtě. Při jedné procházce po Wnagfutinu, po hlavní třídě, jsme objevili malé tržiště, kde prodávali nejrůznější mořské plody a zároveň různé zdejší speciality, čímž myslím třeba smažené brouky, nebo kobylky, škorpiony... Já osobně jsem se odhodlal k tomu ochutnat jednoho pečeného hada a pak takové tři restované nebo smažené škorpióny na špejli.

J.H. A jak to na tebe zapůsobilo, jak ti to chutnalo?

Jiří: Nejprve ten had na mě moc nazapůsobil, neboť jsem nebyl schopen ho zkonzumovat, protože když jsem se do něj zakousnul, okamžitě jsem zjistil, že je to... že to připomíná kus gumy. A dopadlo to tak, že had svou pružností vystřelil a spadnul na zem, tak jsem ho musel zahodit. A škorpioni? To bylo velice zvláštní, z nich jsem nejprve odlomil pověstný jedový bodák, který mají na zadku... a pak jsem ochutnával jednotlivé nožičky, pak mě ten prodavač ujistil, že se to jí úplně celé, tak jsem to opravdu snědl a byl to takový zvláštní pocit, žádná výrazná chuť, je to byl takový mastný škvarek de fakto. Akorát ještě druhý den jsme pak vyplivával různé nožičky a krovky, které mi uvízly mezi zuby, no zvláštní pocit.

J.H. To považuju za dost za odvahu.

J.H. A na závěr se asi zeptám: kdybys měl možnost jet znovu do Číny, jel bys?

Jiří: Určitě ano. Jsem přesvědčený, že je tam spousta míst a věcí, které jsme ještě neobjevili a co by za to stály, musím říct, že se mi výlet do Číny velice líbil, bylo to moc příjemných čtrnáct dní.

J.H. Tak to já moc rád slyším.

J.H. Pořad Jak se jim žije připravil, se studentem Jiřím, redaktor české sekce Čínského rozhlasu pro zahraničí Jiří.