J.H. Vážení posluchači. V pořadu Jak se jim žije vám dnes nabízím první část rozhovoru s paní Věrou Šťovíčkovou, známou českou novinářkou a rozhlasovou redaktorkou. Po dlouhá léta, v nichž paní Šťovíčková nesměla pracovat v rozhlase, věnovala své síly překladání. Mezi jinými přeložila velké množství příběhů o soudci Ti. Z jednoho z nich vám pravidelně čtu v pořadu naší stanice Večerní posezení nad knihou.

Paní Šťovíčková, jak jste se vlastně s příběhy o soudci Ti, které napsal holandský autor Van Gulik, seznámila?

V.Š. Byla to příjemná náhoda. Do Prahy přijeli němečtí kolegové mého muže, kteří pro naše potěšení přivezli pár anglických detektivek. Protože to bylo v době tak řečeného temna v Československu a anglická detektivka byla vítaný dárek. Samozřejmě, že náš okamžitě hned ta první okouzlila a prosili jsme o další a nebylo těžké zaujmout nakladatelství nabídkou. Já jsem to dělala neobyčejně ráda, protože Van Gulik píše příběhy čisté, nekomplikované, aniž by byly zjednodušené. To je dar umět napsat příběh tak, aby byl věrohodný, pravdivý, aby byl čtivý a ještě k tomu si zachovával úroveň. A tohle je právě Van Gulik.

J.H. Jak se Van Gulik vlastně dostal k čínským tématům?

V.Š. Byl to Holanďan, diplomat, který působil kromě Číny také v Indii a v Japonsku, ale Čína mu učarovala nejvíc. Byl to mimořádně vzdělaný člověk a soukromým potěšením mu bylo vésti život čínského šlechtice. On skutečně sbíral například kameny na roztírání tuše, sbíral obrazy, sbíral erotickou tematiku, zkrátka žil jako pravý čínský šlechtic. A vedle této záliby se věnoval poznávání země, ve které působil. Prostě to nebyl pán, který by se diplomaticky zavřel ve svých komnatách. A Van Gulik tedy chodíval na tržiště a s velkou oblibou poslouchal příběhy. On sám vylíčil, že na tržišti usedne člověk, vypravěč, který začně vyprávět příběh. Posluchači, tedy návštěvníci tržiště se seběhnou, pozorně poslouchají a vůbec jim nevadí, že se ten příběh větví, že přibývají další a další osoby do děje, protože, říkal Van Gulik, protože čísnký posluchač má schopnost děj sledovat, pamatovat si ty osoby, pamatovat na zápletky, druhý den přijde zas, třetí den zas a vypravěč, sotva jeden příběh skončí, tak další začne. Tohle Van Gulika zaujalo do té míry, že si položil otázku, proč proboha v Číně vycházejí špatné přeložené evropské krváky, kovbojky a literatura tohoto typu, když Čína je plná nádherných dobrodružných a řekněme detektivních příběhů. A tak dostal nápad. Že vytlačí překlady evropských krváků tím, že převezme několik těch příběhů z tržiště a zjednuduší je tak, aby byl evropský čtenář v nich schopen se vyznat.

Existuje kniha, kterou vydal ze všeho nejdříve, to je poměrně vzácná práce, která vyšla jenom v jednom vydání, Příběhy soudce Ti, kde on pořídil autentické zápisy těch příběhů, které skutečně vypravěči na tržišti vyprávěli. Upřímně řečeno z mého hlediska se to nedá číst, protože je to tak přelidněné a překomplikované, že jsem vždycky po nějaké době ztratila souvislost a vzdala jsem to. Ovšem Van Gulik právě pro evropského čtenáře vybral jádro příběhů. Do čela příběhu postavil historickou postavu, protože soudce Ti je historická postava, to není smyšlenka. Tedy vybral pár těch příběhů a anglicky je sepsal v domnění, že čínské nakladatelství je převezme a přeloží do čínštiny a čínský lid si místo evropských krváků bude kupovat domácí půvabné příběhy. Samozřejmě, že to ukázal svým anglickým přátelům, takže se ty knížky jeho, ta první knížka dostala do Londýna. Tam ji někdo vydal a vzbudila netušené nadšení, rozběhla se po celé Evropě, prostě najednou soudce Ti se stal postavou, kterou znala Evropa a všichni naléhali, aby napsal příběh další, další a další. Bylo jich tuším, jestli se nemýlím, když tak o jeden, bylo jich, tuším, sedmnáct.

Protože bohužel Van Gulik umřel mladý, bylo mu pouhých padesát sedm let. Kdyby neumřel, tak bychom měli knihovnu bohatší.

J.H. To byla první část rozhovoru s paní Věrou Šťovíčkovou, překladatelkou knih o soudci Ti. Další část vám nabídnu v pořadu Jak se jim žije opět za týden. Pořad připravil Jiří.