J.H. Dnes vám v pořadu Jak se jim žije nabízím záznam části besedy, kterou s čínskými studenty katedry bohemistiky vedla při své podzimní návštěvě v Číně spisovatelka Eva Kantůrková.

E.K. Já jsem byla v Číně několikrát. Vždycky jsme navštívili univerzitu a studenty bohemistiky, takže mohu sledovat kariéru některých těch studentů, jak se uplatnili se svou znalostí.

Já jsem byla v Číně poprvé v devadesátém šestém roce, teď jsem tu počtvrté, takže můžu porovnat, jak vypadal Peking v devadesátém šestém a jak vypadá dnes. Už tenkrát, když jsme sem přijeli, tak jsme byli Čínou ohromeni. Čína nás uchvátila. Stal se ze mne čínofil. Když to mohu porovnávat, tak Peking udělal ohromnou proměnu, v silnicích, v architektuře, ve vybavení, v obchodě, naprosto ve všem. To je dojem nejenom z Pekingu, ale třeba i ze Šanghaje, z Cheng du, ze všech těch velkých měst, kde jsme byli, takže já mám z Číny pocit, že to je země, která přebírá duchovní i ekonomickou a možná i politickou světovou iniciativu. Jste úžasná země.

J.H. Další otázka směřovala na současnou čínskou literaturu.

E.K. U nás je problém v tom, že je přeložena klasická literatura do češtiny. Takže já čtu všechno, co se u nás vydává a překládá. U nás se vydává hodně literatury o Číně, ale je to literatura filozofická, historická, a z literatury klasické, ale je velice málo věcí ze současných autorů. Proto jsem udělali dohodu s asociací čínských spisovatelů, abychom dostali k nám do povědomí současnou čínskou literaturu. A to ještě musím udělat poznámku, že ne všichni Číňané žijí v Číně, a někteří u těch lidí, kteří z Číny odešli, píší o Číně knížky a ne vždycky jsem si jistá, že ten pohled je úplně objektivní.

Protože životní zkušenost může být jednostranná. A to my známe z našich vlastních životů, takže nemyslím si, že nepíším pravdu, ale píší ze svého osobního hlediska, jak se na život v Číně dívají. Nás by velice zajímal ten vlastní čínský prožitek a u nás tuhle reflexi nemáme.

J.H. Následující část vyprávění Evy Kantůrkové se týkala její cesty po Číně, kterou podnikla spolu se souborem Hradištan.

E.K. To je také důvod, proč jsem přijala pozvání a jezdím se souborem Hradišťan po různých čínských městech, protože je nesmírně poučné pozorovat střet českého projevu s reakcí obecenstva a na tom rozpoznávat, v čem se lišíme a v čem je možné si porozumět, a také jsme získali ohromné množství zkušeností, protože Čína je mnohostranná. Byli jsme na různých místech. Já o tom mám napsat knihu, jak jsme jezdili. Takže doufám, že můj pohled bude aspoň trochu pravdivý a objektivní.

Pořadatelé před námi neskrývali ani taková ta bolavá místa, takže jsem viděli i jak se žije v chudobě, jak se žije ve velice nepořádných vesnicích, zároveň jak se žije ve střediscích velkého rozvoje, takže si myslím, že jsme získali docela reálnýn pohled na to, jak dneska Čína vypadá a jak se z toho minulého času, z toho přiskřípnutého času, jak se pořád dere nahoru.

J.H. Jaké bylo přijetí publika?

E.K. To právě bylo nesmírně zajímavé, protože to umělecké těleso takového typu, působí třemi formami, tedy hudbou, zvukem, pohybem, protože to je taneční soubor, a slovem. Takže když zpívají u nás v Čechách, takže vnímáme ty texty a dáváme je do souhrnu toho dojmu. Rozumíme i tomu slovo, zpívají třeba o napoleonské válce, nebo nějakýn chorál církevní, a my vnímáme i text, rozumíme mu a všechny ty tři kompenenty na nás působí naráz. Ten soubor je tak skvělý, že tou plností zvuku a úžasnou choreografií opravdu dokázal, že i to čínské obecenstvo, které nevnímán texty, nevnímá slovo, dokázal ho natolik zaujmout, že se přestali bavit, děti tam přestaly pobíhat, přestali chroupat jídlo, prostě my jsme neměli místo, kde bychom neměli úspěch.

J.H. Pořad Jak se jim žije se spisovatelkou Evou Kantůrkovou připravil Jiří.