J.H. Dnes jsem pozval k mikrofonu známého českého novináře, rozhlasového reportéra a hlavně svého milého kolegu z pražského rozhlasu Jana Petránka. Jan Petránek patří ke generaci slavných rozhlasových reportérů, kteří působili v 60. letech, kdy zejména v druhé polovině tohoto desetiletí otevírali českým a slovenským posluchačům pohledy do zákulisí světových událostí. Jeho otevřené a velice zasvěcené komentáře a postřehy mu – stejně tak jako celé řadě jeho kolegů – vynesly po vojenské okupaci v roce 1968 nepřízeň mocných a z toho důvodu musel svoje povolání na dvacet let opustit. K reportérské činnosti se vrátil opět na začátku 90. let.

Za dobu svého působení navštívil několikrát Čínu. A právě na jeho čínské dojmy jsem se Jana Petránka zeptal.

J.H. Viděl jsem Čínu prvně v únoru 1965. Byla to velice dramatická doba. Protože tehdy to bylo jen pár měsíců poté, co v Rusku byl svržen Chruščov a ujímalo se tedy moce, vlastně ještě v Sovětském svazu, nové vedení. Byla to trojka Podgornyj jako šéf státu, tedy předseda nejvyššího sovětu, Brežněv jako generální tajemník strany, a Kosygin jako člověk, který z těch tří byl zřejmě nejpraktičtější, a ten byl předsedou vlády. Protože krátce předtím už bylo jasné, že Čína i Sovětský svaz bojují o to, kdo jaký vliv bude mít v jihovýchodní Asii, Kosygin si vybral krátce po svém nástupu do funkce premiéra po Chruščovovi cestu do Číny proto, aby se přes Peking dostal do Hanoje. A v Hanoji měl vlastně ujistit vietnamské vedení, že už neplatí to, co řekl Chruščov. Chruščov odepsal Vietnam a de fakto řekl, tak ať si hospodaří Peking.

Protože jsem přiletěl krátce před před příletem oficiální sovětské delegace do Číny, nebylo mi dovoleno, abych se odebral tak říkajíc ven z pekingského letiště a dostal jsem se do kuriozní situace. Byl jsem mezi kordonem, ve kterém stáli diplomati, čekající, a mezi kordonem novinářů, k nimž se ale také pro čínské stráže nemohl dostat. Stále jsem, vystoupil jsem z vojensko dopravního letadla, které letělo z Irkutska a já jsem ho jen pro své styky v irkutské oblasti dostal tu možnost dostat se na palubu a tedy do Pekingu. Tak jsem tam stál a proti mně šel volným krokem člověk – a to byl Čou en Laj.

Já jsem dostal inreview od Čou-en-Laje, který nechtěl ani k novinářům, kteří by se ho bývali ptali jak a o čem si bude povídat s Kosyginem. A nechtěl ani k diplomatům, protože už se čekalo přistání letadlo, a tak jsme na konci letiště stáli my dva. Já a Čou-en-Laj. Ten uměl velmi dobře anglicky se podíval na můj file cords, neboli magnetofon a pro tu vlajčičku, kterou jsem tam měl šikmo nalepenou, dobře asi nepochopil, jestli jsem z BBC nebo odkud jinak. Já jsem se samozřejmě zdvořile představil, že jsem československý reportér. On se tak usmál, zasnil se a řekl, že si velice dobře pamatuje. Neřekl na co. Asi snad na to, že byl taky v Praze, ale k tomu už jsme se nedostali, protože já jsem se sám začal ptát na to, jakým způsobem si představuje budoucnost s novým sovětským vedením. On odpověděl skvělým způsobem jako pravý diplomat, takže jsem ho sice obšířně citoval, ale podstata toho, co on několik minut říkal, spočívala v tom, že je potřeba, aby svět se vyvíjel správným směrem. To byla podstata toho interview.

Já jsem potom letěl samozřejmě do Vietnamu, abych zase byl na místě, kde se mělo cosi odehrávat v mezinárodních vztazích, něco jiného, než co se předpokládalo předtím. A zastavil jsem se ve městě Čang ša. Což je vlastně oblast, kde se narodil Mao-dze-dong. Někdy se říká, že Čang ša je rodiště Mao dze donga, ale je to jako kdybych řekl, že rodištěm Masaryka byla Evropa. Čili je to trochu jiná dimenze.

J.H. Na tomto místě vyprávění Jana Petránka o jeho čísnkých zkušenostech přerušíme. Jeho pokračování vám v pořadu Jak se jim žije nabídnu opět za týden. Pořad připravil Jiří.