J.H. Dnes podruhé vás zvu na setkání s českým novinářem a rozhlasovým reportérem Janem Petránkem, který pracoval po řadu let jako zahraniční zpravodaj Československého rozhlasu. Na svých cestách, které uskutečňoval především v druhé polovině 60. let a poté až po dlouholeté nezaviněné a vynucené přestávce, která nastala po vojenské okupaci republiky v roce 68, zase až v letech 90., se často dostal také do Číny. O svých čínských dojmech mi pan Petránek vyprávěl během rozhovoru, který jsem s ním před časem natočil.

V druhé části vyprávění se pan Petránek vrací do poloviny 60. let.

J.Petránek: Tehdy 65. rok byl obdobím, kdy tak zvaní Chun vej bini, velice draví mládežníci chtěli změnit celou Čínu. Před letištěm v Čang ša stála mramorová socha Mao dze Donga, který měl napřaženou pravici. A já jsem přišel a podal jsem mu ruku. No mohlo to pro mne skončit velice zle, protože hned se na mne vrhnuli mnozí, co tam právě pochodovali s rudými vlajkami a s citátovými knížečkami od Mao dze Donga. Jenže jeden, když jsem se nedomluvil jinak, ani rusky, ani česky pochopitelně, tak jeden – z toho, co jsem povídal – si to vyložil zřejmě tak, že jsem zřejmě z Kuby, zavolal na mě ať žije Fidel Castro v čínštině a ostatní mě odpustili to, že jsem se tak jsem se tak familiérně choval k velkému předsedovi.

Pak jsem se dostal do Číny začátkem 90. let. Přímo na začátku 90. let, čili krátce po naší sametové revoluci, kdy jsem se po dvaceti letech u lopaty směl vrátit zase ke své novinářské a hlavně rozhlasové práci a byl jsem obrovsky překvapen. To za těch 35 let díky Ten tsiao Pingovi a jeho reformním myšlenkám Čína přelomila prokletí starých poměrů a je to země, která nejenom ve statistikách, ale přímo pro lidské oko viditelně se představuje jako nejrychleji se vyvíjecí ekonomika.

Snad nejzajímavější, co dneska je na té Číně, je až možná drastický způsob jak omezit porodnost, takže Indie už předběhla Čínu v tom kvantu obyvatelstva a z toho vzniká problém. Protože tam, kde bylo v rodině několik dětí, byla i jiná mentalita výchovy v rodině. Teďko je Čína zemí výchovy jedináčků a je z toho veliký problém i z hlediska charakterovéno vývoje jednotlivců. Když máte desítky miliónů jedinců, jejichž psychologie se odlišuje od toho, co tu bylo dřív, potom to znamená něco jiného v celkovém vývoji. Možná, že to nahraje tomu, čemu se dá říkat novokapitalismus, určitě novoasijský kapitalismus. Ale Čína má svoji obrovskou budoucnost a domnívám se, že právě proto, že to bude země, která dneska už představuje druhou největší ekonomiku světa a do patnácti let to bude první ekonomika světa, potom se dá mluvit o tom, že to bude čínské století, které uvidíme.

(hudba)

J.H. Vy jste mluvil v pořadu, který jsem slyšel, že Čína je dneska majitelem třetího největšího loďstva na světě. I v této oblasti docházím k velkému rozvoji, jestli to dobře chápu.

Pretránek: Velice správně. Protože mě oslovilo to, když jsem se probíral statistikami, jak za posledních dvacet let prakticky po desítkách procent, každý den o deset procent se zvyšoval úlov ryb v mořích a jak Čína pochopila velice, že nelze drancovat přírodní bohatství, které je pod hladinou oceánů a řek, jak přešla na akvakulturu, takže dneska už umělé pěstění v určitých oblastech, jak v šelfu, čili v příbřežních oblastech námořních, tak v samotných řekách... je to obrovské.

Dále mě před několika týdny velice oslovila zpráva, že čínská vláda doslova likviduje desetitisíce rybářských lodí, které už nesmí vyplout, protože by to znamenalo plundrování rybného bohatství a zároveň, když jde o deset tisíc lodí, tak jde o sto tisíc námořníků. Tito lidé už musí přejít někam jinam, do jiného zaměstnání a už na to se takto pamatuje.

J.H. Třetí část zkušeností a názorů novináře a redaktora Jana Petránka vám nabídnu opět za týden. Pořad připravil Jiří.