J.H. Do Číny přijíždí v poslední době na kratší i delší dobu velká řada turistů z České republiky. Využívají jak zájezdů pořádaných cestovními kancelářemi, často přijíždějí i sami. S jednou turistkou, která přiletěla do Pekingu na dva týdny, aby zde navštívila svého příbuzného, jenž zde pracuje, hlavně však, aby poznala řadu památek čínské metropole, jsem se setkal. Tato turistka se jmenuje Alena a pracuje v jednom pražském významném podniku se zahraniční účastí. Mě však pochopitelně zajímaly především její cestovatelské zážitky. Úvodní otázka směřovala k prvním dojmům z Číny.

Alena: No první dojem je ten, že člověk má úplně jinou představu o Číně, než jaká ve skutečnosti je. Překvapí ho jedním zásadním rozporem a to, že na jednu stranu je to, dá se říct, velkoměsto, které hravě strčí do kapsu celou Českou republiku, a na druhou stranu toto velkoměsto, i když se rozšiřuje, staví se vysoké budovy, až někdy moc, na druhou stranu jsou tady místa, kde člověka zarazí, že vůbec tam mohou lidi v dnešní době žít. Mluvím o hutonzích. Jsou to asi dosti silné zážitky. Nedovedu si třeba představit, že bych v noci odběhla na veřejné záchodky. A to je asi ten největší rozpor, že na jednu stranu jsou supermodení široké ulice, auta nevidím takové ty staré škodovky, jako v porovnání u nás. Jsou tady moderní auta. Zas na druhou stranu je fakt ten, že tam, kde se pohybují turisti, tak jsem si všimla, že jezdí pěkné autobusy, v těch postranních uličkách už je to horší, tam už by autobusy asi drží silou vůle, ale je to dané také rozlohou toho města.

Číňani taky přinášejí rozporuplné zážitky. Na jednu stranu ochotní, milí, přívětiví, ale v některých projevech až bych řekla hodně živočišní.

J.H. Toho si všímá spousta lidí, kteří přijedou z ciziny, ale pojďme k zážitkům cestovatelským. Která místa jste navštívily – protože jste tu byly s kolegyní... a která považuješ za nejzajímavější?

Alena: No samozřejmě první cesta vedla do Zakázaného města, protože jsem viděla film Poslední císař, takže jsem byla zvědavá, jak to vypadá. S kolegyní jsme to vzaly důkladně, takže ne letem světem, ale vzaly jsme to vlastně tak, že jeden den polovičku a druhou polovičku jsme vzaly druhý den. Je to velkolepá stavba. Ovšem měly jsme smůlu, že vlastně to nejdůležitější bylo zavřeno, protože se to kvůli olympiádě opravuje. Brala jsem to jako hlavní památku. Tak jako u nás v Praze se člověk jde podívat na Hradčany, tak se půjde podívat na Zakázané město. Nakonec člověk konstatuje, když absolvuje všechno, jako Lama Temple a další památky, kterých je tady X.... Jenom trošku odbočím...Zajímavé je to, že třeba je památka a okolo jsou věžáky, takže člověk než k té památce dojde, tak si říká tady jsou samé věžáky, tady nemůže být něco starého, nakonec to najde... Tak jak se říká – je to všechno na jedno brdo. I mečita, u které by člověk předpokládal, že bude v nějakém jiném stylu, tak je přizpůsobena čínskému vkusu. Takže památka, ano, člověk si to prohlídne, je to zajímavé, je to kus historie, ale nakonec na mě zapůsobily dá se říct jiné věci a to je návštěva Xianu, kde člověk má možnost poznat jinou Čínu, než ta, co se překládá turistům. Tam už tedy na člověka dýchne takový ten rozpor mezi moderním a chudobou. Je tam víc té chudoby a... co se týče tamních památek, tak terakotová armáda tak to je fascinující. Když to vidíte na vlastní oči... to, co ti lidi dokázali, a neměli buldozery, neměli různé páky, vysokozvdižné vozíky, všechno to dělali ručně, tak je to fascinující.

J.H. Na tomto místě čínské zážitky turistky Aleny z Prahy přerušíme a k pokračování jejího vyprávění se vrátíme v pořadu Jak se jim žije opět za týden. Od mikrofonu české sekce CRI vás zraví Jiří.