J.H. Vítám vás opět u pořadu Jak se jim žije, ve kterém vám dnes nabídnu již třetí pokračování vyprávění české turistky Aleny, která před nedávnem navštívila se svou kolegyní Peking. Minule jsme vyslechli dojmy, které obě získaly při scé cestě vlakem to Xianu. Dnes na toto vyprávění navážeme. Skončili jsme ve chvíli, kdy Alena popisovala cestování vlakem typu hard sleeper. Jak uslyšíte, zpáteční cestu obsolvovaly turistky však jiným typem vlaku, tak zvaným soft sleepem.

Hovor se posléze stočí na čínskou kuchyni... a na závěr – jak tomu tak bývá nejčastěji při podobných rozhovorech, se Aleny zeptám na její nejsilnější čísnkým dojem.

Alena: A je fakt, že v deset hodin, jako kdyby někdo zavelel, v tu ránu jsem všichni pod peřinou, a mohlo by se říct: tak a bude se spát! Je to omyl, spát se nebude, protože systematicky tam projíždí někdo s vozíkem a neustále něco nabízí. Uvnitř ve vagóně se nesmí kouřit, takže kuřáci pochopitelně slézají dolů a chodí kouřit, a chraň vás pánbůh, abyste byli někde na kraji, blízko umývárny, protože zvuky, které se odtamtud linou, tedy vám moc spánku nedopřejí. To je tedy cestování, kterému se říká „hard sleep", dá se to vydržet, ale pokud máte možnost, zvolíte potom raději soft sleep, což je o něco lepší, nicméně, jak já říkám, Číňani se neustále množí, takže sice máte kupé pro čtyři, ale v tu ránu je vás tam stejně šest, všichni se tváří, že tam nakonec všichni budou, družně si povídají, a že vás není slyšet, to je nezajímá. V tom soft sleepu byl takový kuriozní zážitek, kromě toho, že i v tom hard sleepu se vám ozývá neustále hudba, kterou naštěstí večer vypnuli, tak v tom soft sleepu byla vážná hudba, a pak podle toho...nerozumím samozřejmě čínsky, ale podle intonace a to, že se tam lidi smáli... asi jim vyprávěli anekdoty. Mysleli jsme si, že je to něco namísto našeho večerníčku.

J.H. Narazili jsme při tématu cestování vlakem na otázku čínského jídla. Jaká je čínský kuchyně z vašeho pohledu?

Alena: Čínská kuchyně je různorodá. Důležité je spíš vědět, co člověk od toho může očekávat, nesmí si myslet, že dostane něco jako u nás knedlo zelo vepřo...nebo jiné evropské jídlo. Byť se to tváří evropsky, tak je to vždycky zakukleno do nějakého asijského obalu, takže většinou je to pálivější, ne vždy se pod anglickým názvem skrývá to, co si člověk myslí, takže když si myslíte, že si objednáváte nějaké kuřečí kousky s houbami, tak pak se vyjevíte, když vám přinesou polívku. Ale byly tam kousky kuřete a byly tam i houby. Ale je dost zvláštní ta kuchyně, hlavně směsicí vůní, my takovou voňavou nejsme zvyklí... a mohu říct jednu věc, že jsem celkem ráda, že jsem tady byla v zimě, nebo tedy na přelomu zimy a jara, protožem být tu v létě a chodit po ulici, kde přímo na ulici dělají různé placky a pečou neidentifikovatelné kousky masa, občas hady, občas žáby a jinou havěť...oni upečeou snad všechno a mezi to zase nějaké sladké placky, tak asi kdybych tam šla v létě, tak bych to asi moc nezvládla.

J.H. A na závěr, co byste označila za nejsilnější dojem za těch čtrnáct dnů?

Alena: Nejsilnější dojem? Neřekla bych, že mám nějaký specifický dojem, spíš asi bych to řekla takto: zásadně musím změnit svoje nahlížení na Čínu jako takovou, na Asii jako takovou a vážit si toho, co člověk doma má a snažit se být i k okolí.

(hudba)

J.H. A to je konce vyprávění turistky Aleny o jejích dojmech ze zájezdu do Číny. Pořad Jak se jim žije připravil Jiří.