Tabuizování lidských jmén má v Číně dlouholetou historii. Podle písemné dokumentace vzniklo již za nadvlády dynastie Zhou. Jméno se u primitivního rodu pokládá za jednu z nejdůležitějších součástí člověka. Bylo symbolem majícím nadpřirozenou sílu. Domnívali se, že poznáte-li jméno jiného člověka, získáte část jeho síly. V tom se snad zakořenil tabuizovaná jména, která vznikla nedostatečnou znalostí primitivů o přírodě a samotném lidstvu a jejich mystifikací.

Z dynastie Zhou se zachovala pověrečná myšlenka o spojitosti jména člověka s jeho duší. Ani vysoký stupeň civilizace ve feudální společnosti neumožnil lidem poznat to, že jméno je pouze symbolem člověka a nemá s ním nevyhnutelné spojení. Takže v celé době feudální nadvlády vystupňovalo tabuizování jmén, které se stalo část mravního zákona a dokonce bylo používáno jako prostředek k potlačení disidentů.

V čínské historii existovaly tři druhy tabuizovaných jmén. Za prvé jde o donucovací tabuizování vlastního jména. To se vztahuje k vládcům, jejichž jména jsou posvátná a nedotknutelná. Také někteří byrokaté z důvodů kompetenční sebejistoty žádají podřízené, aby se vyhnuli užívání jejich jmén. Nejtypičtějším příkladem je snad původ lidového rčení, které říká: Primátorovi je povoleno dopustit se žhářství, zatímco civilistům je zakázáno zapálit lampu. Ten úředník se jmenuje Tian Deng. Protože druhý znak jeho jména, „Deng" zní stejně jako „lampa", takže před příchodem lampionového festivalu dal vyvěsit provolání, v němž se píše: Naše město si podle zvyků dovoluje pálit oheň na dobu tří dní. Tento skutečný případ tabuizovaného jména se jen stal posměchem celé společnosti.

Stávalo se také to, že nadřízení úředníci nebo vlivní lidé nežádali o zapovězení svých jmén, ale podřízení nebo níže postavení lidé dobrovolně pokládali jejich jména za tabu, aby jim tím projevovali úctu a nebo se k nim lichotili.

V rámci rodiny se také řídíli tabuizování jmén starých generací. Museli najít náhradu za tabu. Číňané věří v bohy, ale ne s tak zbožnou úctou. Jen dělají v případě potřeby a jinak si nechají bohy stranou. Zatímco ke svým předkům mají reálný a hluboký cit. V každodenním životě jsou zvědaví na pozici a povolání rodičů jiných. Každý člověk si přeje přinesení česti svému rodu. Ve staré Číně bychom se měli dozvědět o tabu hostitelské rodiny, než ji navštívíme. V případě porušení tabu kamarádské rodiny, s velkou pravděpodobností se s ní znepřátelíte. Někdo se za celý svůj život nedotknul dortu, protože jméno jeho otce obsahuje znak „Gao", který zní stejně jako slovo dort. Z podobných důvodů další člověk nikdy nepoužil kamenné nástroje aniž našpapal kámen, a když musel projít kamenným mostem, žádal kolemjdoucího o to, aby ho odvezl na zádech. Nepochopitelné bylo i to, že někdo nikdy neposlouchal hudbu a dokonce se nezúčastnil žádné radostné akce, neboť jméno jeho otce zní buď jako „hudba" a nebo „veselí".