Na náhorní plošině Pamil, která leží v severozápadní Číně, žije etnická skupina Tádžik, která je známá jako „Pamilský orel". Patří k 55 menšinových národností v Číně a má věhlasné jméno díky pomoci při pohraničním hlídání.

Taškulkan, Autonomní okrsek národnosti Tádžik hraničí s Pákistánem, Afghánistánem a Tádžikistánem. Tamní spoluobčané národnosti Tádžik se po dlouhou dobu řídí vlasteneckou tradicí a pomáhají pohraničním vojskům při hlídání svého domova. Předseda lidového politického poradního shromáždění v okrsku Taškulkan pan Moni Tabiliddy novinářům uvedl,

„příslušníci národnosti Tádžik mají po dobu dvou tisíciletí vynikající přínos pro strážení státních hranic. Jsou plní vlasteneckého nadšení, milují vlast a domov."

Taškulkan má komplikované terény a dlouhou pohraniční čáru. Strážní vojska nemohou následkem nedostatečných sil kdykoliv hlídat u všech desítek přechodů. Místní pastevci národnosti Tádžik po mnoha letech pomáhali pohraničním hlídkám. Například vzali domů vojáky obklopené ve sněhové bouři, a používali velbloudy a býky k přepravě materiálu potřebného pro pohraniční hlídky. Mnozí jim sloužili jako průvodci. Typickým reprezentantem je usedlost starého pastevce Bayak.

57letý Bayak vypadá zdatně. Je dobrovolným průvodcem pohraničních vojsk už více než 30 let. V práci nejednou ocitl na okraji smrti. Na naši žádost nám ukázal jizvy zanechané po zranění hlavy, nohy a ramena. V r. 1994 při průvodcovské službě utrpěl těžké zranění nohy, která mu hrozila zlomením. Vojáci ho vybídli k návratu domů, ale on se nechtěl vzdát práce a myslel totiž, že kdyby vojákům chyběl průvodce, bylo by to pro ně velmi těžké splnit hlídací úkol. Bayak se vrátil z hor až po dokončení služby, která trvala 15 dní. Zranění nohy mu zanechává nejen jizvu, ale i pravidelné záchvaty velké bolesti.

Průvodce Bayaka nejvíce postihla sesuv svahu. Tentokrát mu spadl do hlavy kus kamene větší než jeho hlava. Bayak ihned upadl do mdloby. Za křičení starostlivých vojáků se naštěstí probudil. Po pečlivé léčbě se uzdravil.

Bayak má velké nadšení v tak nebezpečné, ale neplacené průvodcovské službě pohraničním vojskům. Co se týče důvodu, Bayak uvedl,

„zpočátku mi přinesli rodiči velký vliv. Otec byl dobrovolným průvodcem pohraničních vojsk a po zestárnutí mě požádal, abych v jeho práci pokračoval. Tehdy byl jsem malý a začal jsem to dělat jen pod vlivem otce. S postupem časů chápu, že bez lidové armády by nebyl náš šťastný život. A vím, že dělám právě čestnou věc."

Rodinné vzdělávání přivedlo Bayaka do průvodcovské služby pohraničním vojskům, kterou dělá už více než 30 let. Když myslí na zemřelé rodiče, Bayak cítí velkou lítost. V době těžkého onemocnění rodičů musel Bayak čelit dalšímu úkolu průvodcovské služby hlídacím oddílu. Váhal, jestli by měl opustit rodiče. Na výzvu a podporu rodičů se vypravil na cestu. Když se vrátil po splnění úkolu, rodiči již šli do nebeského ráje.

Jakožto typický reprezentant vlastenecké pohraniční stráže za národnost Tádžik, byl Bayak pozván do Pekingu v květnu 2005 a dostal čestný titul „Vzorný pracovník v oblasti národní solidarity a pokroku". Od té chvíle je odhodlán pokračovat ve své práci, a to bez ohledu na obtíže. Také si přeje, aby syn Mehpiret se věnoval věci otce.

Skutečností zůstává to, že Mehpiret namísto otce často dělá průvodcovskou službu pohraničním vojskům. Uvedl,

„měl bych pokračovat ve věci otce. To by měl v budoucnosti dělat i můj syn. Tady je část území naší vlasti a máme tu hlídat jakožto člen mnohonárodní rodiny."

Předseda místního lidového politického poradního shromáždění pan Moni Tabiliddy uvedl, že se duch vlastenectví již pronikl do krve národnosti Tádžik a že každý z příslušníků této národnosti pokládá ochranu vlasti za svou odpovědnost.

„jakákoli osada národnosti Tádžik musí být pohraniční hlídkou. Jakýkoli pastevec musí být hlídačem. Jsou vojáci bez zbraně a odměny."