Dokumentární film Příslušníci Olun-čchunu, který byl natočen v 60. letech minulého století, nám prezentuje etnickou skupinu s necelými deseti tisíci příslušníky, kteří žili v horách, uctívali hory a pokládali pralesy za domov.

Poté uplynulo více než 40 let. Příslušníci Olun-čchun opustili pralesy a rozloučili se s loveckým životem. S velkou zvědavostí jsme nedávno navštívili olun-čchunskou osadu a chtěli bychom se seznámit s minulostí, současností a budoucností tohoto etnika.

Na severovýchodě Číny v Autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko leží taková vesnice, kde dochází ke splynutí tří toků a která je obklopena horami. Zde bydlí 50letý příslušník Olun-čchun pan He Shenglu. Byl nejlepším lovcem ve vesnici, ale nedotkl se lovecké pušky už po dobu deseti let, protože v r. 1996 místní vláda začala uplatňovat zákaz lovu.

Před padesáti lety žili příslušníci Olun-čchunu v primitivním společenství a málokdy se kontaktovali s vnějším světem. Bydleli obvykle v domu stanového tvaru, který byl zazděn břízovou kůží. Kromě toho se často stěhovali do místa, kde by bylo více kořistí. Velké hory byly zdrojem stravy a oblečení. Pokaždé, než se vypravili na cestu lovu, museli se modlit před bohem hor. „ať mám více kořistí a štěstí."

Snad díky požehnání od boha hor jsou příslušníci Olun-čchun nadanými lovci. Pan He Shenglu se ve věku 16 let poprvé vydal na loveckou cestu a přinesl domů černého medvěda. Lov dravého zvířata znamenal slavnou věc nejen pro nového lovce, ale i pro celou vesnici.

„vesnice mi připravila oslavu malého typu. To byl táborák, kde se také děti radovaly. Když jsem vylovil černého medvěda, byla pozvána celá vesnice na oslavu ke sdílení kořisti."

V tehdejší době se Olun-čun řídil principem rovnostářství. Když někdo něco lovil, rád to sdílel s celou vesnicí. Více výhody získali staříci slabé kondice, ženy s menší práceschopností a děti.

Příslušníci Olun-čchun se den co den oddálí od loveckého života na základě rovnostářství. Po vyhlášení Čínské lidové republiky postupně realizovali přeměnu na moderní společenství. Začali požívat veřejné prospěchy po stránce zdravotní péče, školství, bytové a dopravní otázky. Za pomoci vlády se definitivně stěhovali z velkých hor a začali vést život jiného typu.

Pan He Shenglu se již osadil na úpatí hory v prostorném a světelném cihlovém domu, který místní vláda dala vystavět zadarmo. Celá rodina pana He se živí pěstováním zeleniny a chovem kuřat. Stejně jako ostatní příslušníci Olun-čchunu ještě vybírá od vlády dotaci na životní náklady.

Pan He spolu s manželkou je plný naděje v budoucnost. Starší dcera je už provdaná a občas přichází k rodičům, aby se o ně starala. Mladší dcera He Xu a nejmladší syn He Meng se ještě učí v národnostní škole, která je vystavěná na vládní rozpočet. Tato škola přijímá především žáky olun-čchunského původu, kteří nemusí nic platit.

Mladší dcera He Xu je nyní ve třetím ročníku střední školy. Má vynikající prospěch ve škole a představuje hrdost rodičů, kteří si přeje, aby v příštím roce mohla zahájit gymnaziální studium v Pekingu. He Xu je sice malá holka, má ale ideu.

„Chtěla bych být přijata na vysokoškolské vzdělávání do Národnostní univerzity v Pekingu. Ráda bych se tam učila znalostí o našem etniku Olun.čchunu. Po absolvování se vrátím domů na výstavbu našeho Autonomního okrsku národnosti Olun-čchun, aby byl krásný a rozkvétající stejně jako velkoměsta."

He Xu plynule mluví mandarinštinu. Ráda poslouchá populární hudbu. I když se narodila a dorůstává mimo velké hory a dávno se s nimi rozloučila, v její paměti a představách se zapečetily velké hory a tehdejší život v horách. He Xu nám uvedla, že v případě špatné nálady ráda šla sama do hor, kde vždy měl pocit nevyjádřené vlídnosti. Snad geografická vzdálenost skutečně nevede k úplnému oddělení velkých hor od příslušníků Olun-čchunu, v jejichž duši bude navěky zůstávat láska k horám.