Bohaté zkušenosti a životní příběhy jsou nejdůležitějším bohatstvím starých lidí, to všek je však uchováno v jejich paměti. Lidé ve stáří mají dostatek času, aby vzpomínali na minulost. V té době se naplněni celoživotními zkušenostmi zvolna dívají zpět na minulosti, mohou tak poznat to, co dríve neznali. V průběhu vzpomínání, se mohou pokusit své zážitky sepsat, zobecnit a přemýšlet o své životní dráze. Tím mohou povýšit svou životní cestu na koncentrovaný životní přehled, který bude znamenat duševní obohacení pro jejich potomky a historický záznam o minulosti pro společnost.

77letý pan Jin Guofu v červenci loňského roku konečně splnil stanovený úkol, napsal své vzpomínky, kterým dal název „Léta". Pan Jin pochází ze severočínské provincie Shanxi, ve mládí vstoupil do Čínské lidové osvobozenecké armády, jako voják pochodoval na jih, z armády pak přestoupil do místní administrativy. Ve knize prostými slovy dokumentuje svůj obyčejný, ale v pravném slova smyslu neobyčejný život. Odešel do důchodu jako vedoucí správy, po dlouhou dobu pracoval na různých místech v základní administrativě. Kdyby si lidéjeho knihu přečetli, museli by vyjádřit upřímnou úctu vůči jeho bohatým životním příběhům. Pan Jin se ve čtrnácti letech stal kapitánem dětského oddílu, jehož úkolem bylo pomoci bránit osvobozeckou revoluční základnu, v šestnácti letech byl kapitánem milicionářského oddílu, v sedmnácti letech vstoupil do KS Číny. Za osvobozenecké války se zranil. Po vzniku nové republiky dlouhodobě pracoval v jihovýchodní přímořské oblasti, kde se nepřátelské bandy a špioni spolčovali s místními zločinci. Pronikl do brlohu bandistů, přežil atentát, který na něj špioni nastražili. Za tzv. Kulturní revoluce ho radikální frakce chtěla úmyslně zbít. V kritickém okamžiku byl zachráněn. Takový život opravdu není obyčejný. Když jeho potomci knihu přečtou, mohou se naučit mnoha věcem. Knihu „Léta" daroval svým příbuzným a důvěrným přátelům, vydána nebude, zachová se jako rodinná památka a rodinný archiv.

Jestliže sepsání životních osudů se stalo do jisté míry pro staré lidi módou, pak internetový blog poskytuje této módě nejlepší platformu. Lidé na své blogy píšou a upravují své texty na osobním počítači, což je mnohem snazší než používat pero a papír. Nejdůležitější je to, že blog dokáte přilákat větší počet čtenářů, kteří také mohou zpětně poskytovat autorům výměnu názorů a odezvu.

Pan Huang, který si na internetu otevřel svůj blog dokonce ve svých devadesáti letech, popsal své vzpomínky „Celý můj život". Zatím je dovedl do svých šedesáti let. Pan Huang má překvapivou paměť. Ve své knize popsal jeden působivý detail, který si pamatoval z dětství. Manželka předsedy okresu stála bosa a vzrušeně pronášela projev. Ženy, které její projev poslouchaly, měly nohy těsně obalené látkou, aby jejich nohy nemohly růst normálně a aby i v dospělosti měly malé nohy. Poté, co si projev vyslechly, rozvázaly své nohy, látku svinuly, daly si ji na hlavu a pak šly na demonstraci na znamení boje proti starým feudálním zvykům. Takový popis je obrovsky živý. Jeden 70letý čtenář pak na internetu napsal k tomu poznámku, že kniha pana Huanga hodně rozšířila poznatky našich „mladých".

Každý blog se podobá bezbariérové soukromé knihovně, soukromé historie se jedna za druhou zveřejňují přímo před čtenáři. Autoři se tak vyhnou obcházení vydavatelství, která se někdy stávají překážkou. Vzpomínky na blogu poskytují společnosti dokumentaci z jiného zorného úhlu.Mnoho starých lidí v průběhu psaní pociťuje radost. Psaní vzpomínek se stalo jejich duševním požitkem.