V dnešním pořadu budeme popisovat pekingské čajovny, které existovaly asi do poloviny padesátých let minulého století. Vybrali jsme pekingské čajovny proto, že representují čajovny na severu Číny.

Jako v jiných oblastech Číny bylo i v Pekingu několik druhů čajoven.

Čajovny, kde se prodával jen čaj, měly příjemné prostředí a dokonalé vybavení. V průčelí budovy byly vývěsní štíty, s vlajícími červenými stuškami, s názvy známých čajů, které čajovny nabízely. Štíty měly přitahovat návštěvníky do čajoven. Mezi jejich návštěvníky byli hlavně staří lidé nebo synové bohatých rodin, kteří po ranní procházce nebo po procházce s ptáky v klecích přišli sem pít čaj a marnit čas. Mezi hosty byli také obchodníci, lichváři a řemeslníci, kteří se zde scházeli na výměnu informací, obchodní jednání a hledání práce.

Čajovny, které se provozovaly v předměstí Pekingu, se nazývaly čajovny divoké. Nebyly vybaveny tak luxusně jako ty ve městě. Bzlo to jenom několik pokojů v přízemí domu. Byly vybaveny hlíněnými stoly a sedátky a keramickým čajovým náčiním. Hosté se mohli při pití čaje potěšit příjemným prostředím tiché a půvabné krajiny.

Peking byl význačný i čajovnami, kde vystupovali lidoví vyprávěči. Čajovny se provozovaly jen odpoledne a večer, kdy účinkující vyprávěli na pokračování buď příběhy z historických romanů nebo detektivky a legendy. Cyklus vyprávění obecně trval dva měsíce. Jen u velmi proslulých vyprávěčů to bylo až čtyři měsíce.

V Pekingu byly i čajovny, které nabízely hry v šachy. Hosté byli většinou pracující a měšťané bez práce. Čajovna byla vybavena cihlovými nebo dřevěnými stoly, na nichž byly namalovány šachovnice. Nabízený čaj byl obyčejný. Hosté zaplatili jen za čaj a nemuseli platit za místo hry v šachy. Byly také dobře vybavené čajovny pro vzdělance a vyšší společenské vrstvy, kde mohli hrát šachy.

Kromě toho byly čajovny, které se provozovaly jen v létě. Např. na severním břehu jezera Shi-sha-hai stála dlouhá řada čajových stánků, kde se hosté mohli pokochat při pití čaje pohledem na lotosové květy v jezeře. Naproti se prodávaly typické pekingské letní sladkosti z bývalé kuchyně císařského dvora.

Da-wan-cha, neboli čaj ve velké mise, byl velmi populární mezi pracujícími, např. rikšáky a jinými manuálními pracovníky. Čaj nemusel být kvalitní, ale nálev měl temnou barvu a byl hořký. Voda musela být vroucí a prodávači nalévali vodu z výšky z velké konvice přímo na čajové lístky. Čaj se prodával po ulicích v prostranství mezi vozovkou a zdmi domů. Hosté seděli na nízkých stoličkách nebo na lavicích v malých skupinkách. Ve starém Pekingu bylo v ulicích vidět také „mobilní" prodavače čaje s nosítky na ramenech. Obyčejně to byli staří lidé nebo chlapci. Na jedné straně nosítek měli zavěšenou velkou konvici opatřenou zelenou glazúrou. Konvice byla vyšší než 1/3 metru. Na druhé straně nosítek visel velký koš, v němž pod bavlněnou přikrývkou ležely drsné keramické mísy, někdy i dvě malé židle.

Kromě výše uvedených čajoven byly v Pekingu velké čajovny, kde se k čaji prodávaly různé lahůdky. V takové čajovně hosté obvykle trávili celý den a za čaj zaplatili jen jednou. Potřebovali-li jít ven, stačilo obrátit misku dnem nahoru a obsluze říct, že až se vrátí, budou pokračovat v pití čaje.