Opravdu mě nenapadlo, že takový člověk jako jsem já, který žil skoro po celý život osaměle, může ve svém stáří založit šťastnou rodinu. Když na to vzpomínám, netroufám si tomu sama uvěřit.

Můj otec byl známý vědec a zastával vysokou funkci ve vládě Čínské republiky před založením nové Číny v roce 1949. Moje rodina žila v hojnosti. Ale i taková rodina měla své problémy. Otec měl dvě ženy. První žena, moje matka, byla rolnice, kterou si otec vzal v době, než odejel z domova za studiem. Druhá žena byla intelektuálka, jejíhož syna můj měl otec velmi rád. Ale mě ne. Moje dětství bylo osamělé a nepoznala jsem otcovskou lásku.

V roce 1957 se uskutečňoval boj proti tzv. pravičákům a nálepka pravičáka byla nasazena i mému otci. Otec ztratil právo na práci a zůstal doma. Když mi bylo 28 let, začala tzv. kulturní revoluce. V době chaosu jsem se seznámila s chlapcem, který pocházel z problematické rodiny. Jedním dechem mi vyložil své pochybnost a nezájem o kulturní revoluci. Byla jsem velmi překvapena a otřesena. V té chvíli jsem se cítila sice hrozně, ale ne osamoceně, jako bych v nedohledném světě potkala důvěrnou osobu.

Chtěli jsme se vzít. S tím můj otec nesouhlasil. Jeho nesouhlas vzbudil můj odpor, rozhodla jsem se sama. Toho dne v noci jsme spolu spali.

Nepodařilo se mi uspořádat svatbu, protože můj snoubenec doma nenašel registraci domácnosti, která byla nezbytná při registraci sňatku. Doma potkal slepé stoupence kulturní revoluce, kteří vyšetřovali jeho rodinu. Dostal se s nimi do sporu a oni ho zbili. Nebyl včas převezen do nemocnice. Po dvou dnech doma zemřel.

Byli jsme spolu pouze jednu noc a přesto jsem přišla skoro neuvěřitelně do jiného stavu. Můj snoubenec zemřel, nebyla vdaná, ale mám dceru. Od té doby jsem neměla žádného muže. Vychovala jsem sama svou dceru až do její dospělosti. Zažívala jsem v životě mnoho útrap.

Po mnoho let jsem žila osaměle. Po odchodu do penze jsem se velmi málo kontaktovala s okolním světem. Pouze jsem dvakrát týdně chodila do tak zvané university třetího věku. Otec mi pak zemřel, dcera mě navštěvovala málokdy, byla jsem opravdu důkladně osamělá stařenka. V tichosti jsem čekala na příchod smrti, nechtěla jsem nic měnit.

Ale stal se zázrak. Jedna spolužačka z university třetího věku, paní Luo, mi navrhla, abych si našla manžela. Mnohokrát mě přemlouvala, mnohokrát jsem odmítla. Nakonec už z toho paní Luo byla nervosní, velmi se na mě rozlobila: „Jakpak to víte, že se ve svém stáří nemůžete dočkat štěstí? Takových lidí jako vás jsem viděla mnoho. Celý život usilovně pracovali, usilovně se učili, snažili se o vysoké postavení, usilovně si vydělávali… vyvíjeli největší úsilí o vše, ale neusilovali o své manželství, které jue nejdůležitější věci, protože se týká životního štěstí vůbec. Proč? Copak jste tak hloupá?" Těmito slovy jsem opravdu otřesena. Přemýšlela jsem o tom celý týden. A rozhodla jsem se.

Šla jsem do kosmetického salónu, dala jsem si udělat malou operaci, abych nevypadala příliš stará. Oznámila jsem svým kolegům a kolegyním své přání, zaregistrovala jsem se u sňatkové zprostředkovatelny, dokonce jsem z toho důvodu surfovala na internetu.

Cesta kupředu byla klikatá. Ale nakonec byla úspěšná, potkala jsem svého dnešního manžela pana Miao. On je o pět let starší než Já. Měli jsme podobné životní zkušenosti. Před několika let mu zemřela manželka. Jsme vzájemně spokojeni.

V mých 65 letech jsme uspořádali svatbu. Žijeme šťastně. Žiju v manželství už tři roky. V den třetího výročí naší svatby se naše děti vrátily domů, aby nám blahopřály. Chtěla bych říci, že na světě je mnoho lidí, kteří nikdy nezažili štěstí ze svatby a rodiny. Já jsem toto štěstí poznala až ve svém stáří. Po neúnavném úsilí jsem nalezla štěstí."