1. realistická generace

André!

Všimla jsem si, že ses neuráčil odpovědět na mou otázku: „co chceš dělat v budoucnosti". Proto jsi mi řekl takový nesmysl.

Je to proto, že lidé vaší generace jsou příliš sebejistí v otázce své budoucnosti. Proto jsi nedokázal odpovědět jako lidé naší generace v dobách svého mládí, proto se nedokážete chovat upřímně a uvážlivě, protože ve skutečnosti nemáte velkou důvěru v budoucnost, velice se jí obáváte, proto se ušklíbáš a předstíráš aroganci, abys se vyhnul mému dotazu?

Skoro jsem věřila, že se tváříš, že je ti to jedno. Mohou si dnešní mladí lidé dovolit nestarat se o budoucnost? Scény, ve kterých francouzští mladíci hlasitě křičí a protestují, šokovaly celý svět: to nejsou mladíci ze šedesátých letech minulého století, kteří křičeli na ulici v romantické a abstraktní revoluční naději—nosili girlandu a zpívali s kytarou, tohle jsou mladíci 21.století, kteří si dělají obavy o skutečný život a potýkají se s ním. Podívej se na údaje o nezaměstnanosti mladých lidí, které vydala OSN v r.2005:

V Belgii je 21.5% nezaměstnaných mladých lidí, v Austrálii 22.6%, ve Finsku 21.8%, ve Francii 20.2%, v Řecku 26.3%, v Itálii 27%, v Polsku 41%, na Slovensku 32.9%, v Německu 10.1%, v Hongkongu 9.7%, na čínské pevnině, přibližně 9%.

Nezaměstnanost lidí ve tvém věku daleko překročila průměrnou nezaměstnanost. V některých obvodech Paříže nemůže 40% mladých lidí po absolvování školy najít práci. Když k tomu vezmeme v únavu počet sebevražd mladých lidí, není divu, že všichni rodiči jsou okamžitě jako na trní. Sebevražda už je na prvním místě příčin úmrtí amerických mladých lidí ve věku 15 až 24 let. Podle údajů Světové zdravotní organizace, v jedné třetině zemí světa jsou mladí lidé skupinou s nejvyšším poměrem sebevražd. Tři pokročilé země, tj. Finsko, Irsko a Nový Zéland jsou země, ve kterých na celém světě spáchalo nejvíc mladých lidí sebevraždu.

Úmyslně ses vyhnul mé otázce, protože…jsi 21 letý univerzitní student, už jsi také pocítil tlak reality?

2. generace „popelky"

Když nám bylo 21 let, v sedmdesátých letech minulého století, byla doba, kdy se ekonomika většiny zemí začala zrychlovat. Stáli jsme oběma nohama na zemi, dívali jsme se na rozsáhlou oblohu oběma očima, cítili jsme, že v budoucnosti budou nebe a země rozsáhlé, všechno bude možné. Potom se opravdu všechno realizovalo, jakoby kouzlem, na vlastní oči jsme viděli, že syn chudého rolníka se stal prezidentem; dcera rybáře se stala známou lékařkou; syn majitele stánku s nudlemi se stal mezinárodním advokátem; dcera přístavního dělníka se stala profesorkou na univerzitě; syn rolníka pěstujícího banány se stal podnikatelem se špičkovou technikou. To neznamená, že tehdy nebyli chudáci, ale jsme opravdu generace popelek, André, v naši době jsme na vlastní oči viděli, že dýně se proměnila ve zlatý kočár, který skutečně jezdil. Mezi mými kamarády je nemálo profesorů, poslanců, spisovatelů, šéfredaktorů, lékařů, advokátů, podnikatelů, vědců, všichni našli vynikající uplatnění ve společnosti. Ale v srdci nemála lidí se zachoval skutečný vztah ke kousku půdy, k našemu prostému domovu.

Jestli jsme jednoho dne my, tzv. společenská elita, zašli společně s našimi rodiči do státního divadla podívat se na operu, pod křišťálovým lustrem na červeném koberci spolu s námi klopýtavě šli a drželi se nás pevně za ruku oni staří rolníci pěstující banány, majitelé stánků, rybáři, dělníci s obličejem člověka, který svědčil o mnoha prožitých útrapách. Možná vypadali velmi bázlivě, byli celý nesví, nebo náhle něco řekli, tak nahlas, že se všichni lidé po nich ohlédli, byli to lidé z odlišných vrstev a odlišných světů, nežli je svět, do něhož patří jejich děti ve středním věku, kteří se chovají sebejistě a klidně.