Paní Jin Moyu je letos už 89 let. Její denní život je však uspořádán ve stylu mladých lidí. Chodí spát v šest sedm hodin ráno, vstává ve dvě tři hodiny odpoledne. S úsměvem říká, že televizní přenosy zápasů v tenise, basketbalu a golfu bývají v noci a ona si přece nemůže nechat tyto zápasy uniknout. V té chvíli lidé těžko uvěří, že tato stará paní s vlídným úsměvem prožila život plný těžkých trápení. Je neteří posledního císaře dynastie Qing, majitelkou restaurace, matkou, která pletla svetry, aby vydělala na živobytí celé rodiny. Studovala kdysi v zahraničí, v životě si užívala pohodlí. Pak byla ve vězení, zažila různá utrpení. Tyto životní peripetie pominuly a ona říká: „V životě člověka vždy existuje štěstí, hněv, zármutek a radost. Zármutek a hněv máme uložit do hloubi svého srdce, ale o radost a štěstí se podělit s mnoha jinými."

Její otec byl princ Su z desáté generace dynastie Qing. Jin Moyu je jeho nejmladší dcera. Jin Moyu nezažila nejlepší doby, jimiž její rodina prošla. Když se v roce 1918 narodila, její otec byl už šest let emigrontem, který odešel z Pekingu do severovýchodní Číny. Rodina byla sice v emigraci, ale životní styl královské rodiny se neměnil. V královské rezidenci existovaly různé projevy slušnosti a zdvořilosti, které bezpodmínečně dodržovali její bratři a sestry. Ale Jin Moyu to zanedbávala. Když jí bylo 19 let, chtěla se stát zpravodajkou anebo pěvkyní. Její nápad vyděsil starší lidi její rodiny. „Jakpak by se dcera prince mohla stát profesionální zpěvačkou, která pořád vystupuje na veřejnosti?"V roce 1937 vypukla v Číně protijaponská válka, Jin Moyu byla nucena přerušit své studium v Japonsku a vrátila se do Pekingu. Bez souhlasu své rodiny si našla poradenské místo v japonské firmě. Slečna Jin neuměla šetřit penězi. Než dostala výplatu, všechny peníze ze zálohy už utratila. Na konci měsíce byla u firmy vždy dluhy.

V roce 1949 Jin Moyu přivítala osvobozeneckou armádu v Pekingu, měla velkou radost. Její bratři pověřili jednoho Japonce, aby za ně prodal jejich nemovitost, ale ten si přivlastnil polovinu prodaného majetku. Když Jin Moyu přijela do Hongkongu, kde se sešla s bratry, bratři jí nechali pouze sto hongkongských dolarů, ale v její rodině bylo 8 lidí. Aby získala peníze na živobytí celé rodiny, Jin Moyu začala prodávat rodinné věci, klavír, koberec, pohovky, kožené oděvy atd. Protože neznala hodnotu těchto věcí, často je prodala velmi lacino. Kromě toho ještě pletla svetry, za tři dny upletla jeden svetr, prodala ho, ale to jim stále nepřineslo dostatek peněz. Kupovala denní jídlo na dluh, což se stalo její denní nezbytností. Takový těžký život trval tři roky. Potom využila částky, kterou jí na živobytí poslal bratr, k tomu, aby otevřela malou restauraci. Nevydělávala moc, ale nemusela se starat o životní minimum. Po dvou letech byla restaurace přeorganizována na podnik smíšeného státního a soukromého vlastnictví. A ona opustila restauraci, stala se pracovnicí ústředního překladatelského úřadu.

V roce 1958 byla Jin Moyu uvězněna, poznala 15 let vězeňského života, protože byla dcerou prince dynastie Qing a kromě byla její sestra špiónka. Po propuštění z vězení přijala místo na zemědělském statku, kde pracovala jako obyčejná dělnice. Manuální zemědělská práce byla pro tuto bývalou dceru prince velmi tvrdá, ale pracovala usilovně. Říkala: „Nejsem stejná jako jiní. Jsem slečna z feudálního šlechtického rodu a sestra špiónky."

V roce 1976 na cestě s manželem do Šanghaje na dovolenou Jin Moyu onemocněla, v důsledku její nemoci ji zemědělský statek požádal, aby odešla do důchodu. Její důchod činil pouze přes 19 yuanů, což jí nestačilo ani na cigarety. Její životní potíže byly nepředstavitelné. Na základě své povahy nežádala v životě nikoho o pomoc. Ale po dvou letech ji napadlo, že mohla někoho o pomoc požádat. Napsala dopis adresovaný tehdejšímu vysokému představiteli státu Teng Xiaopingovi. Ve svém dopise nežádala o rehabilitaci, nýbrž o práci. Nedlouho poté dostala odpověď a po čtyřiceti letech se znovu stala obyčejnou občankou Pekingu. V následujících více než deseti letech měla její rodina určitý příjem. V roce 1992 s manželem vynaložili veškeré úspory, nakoupili stoly, učivo a jiné věci, otevřeli „Třídu japonštiny pro děti". Potom po několik let cestovala mezi Pekingem a Japonskem, jen aby sehnala potřebnou částku. Nakonec dostala patřičný obnos a v roce 1996 změnila třídu japonštiny pro děti ve školu japonštiny ve městě Longfang nedaleko Pekingu.

Ve svém stáří si Jin Moyu díky svým schopnostem koupila vlastní byt. Sousedé vědí, že je to neobyčejná stará paní.