Podporovat celé společenství, aby věnovalo větší pozornost otázce surfování starých lidí na internetu a řešilo překážky, které mají při možnosti být informován, to má v dnešní době velký význam. Přitom existuje snaha, aby staří lidé požívali vymožeností sociálního rozvoje a byla vybudována harmonická společnost. V souladu s fyzickými podmínkami starých lidí a zvláštnostmi struktury jejich znalostí máme poskytovat praktickou pomoc starým lidem při jejich surfování na internetu. Mezi účinnými opatřeními k řešení této problematiky patří vládní iniciativa. Vláda by měla poskytovat iniciativní podporu z makroskopického hlediska. Např. v průběhu by tuto otázku měla zohlednit při tvorbě zákonů. „Informační výměna invalidů bez překážek", toto pojetí bylo zahrnuto do návrhu Zákona o zajištění práv a zájmů invalidů. Takové řešení poskytuje starým lidem příklad, jak překonávat problémy při výměně informací bez překážek.Vláda by měla vypracovat příslušné směrnice a uvádět je do života. Kromě toho je třeba realizovat „trojkombinaci", totiž kombinaci internetu a veřejně prospěšných záležitostí, kombinaci internetu a společnosti vysokého věku a kombinaci internetu a medií.

Účastníci také na besedě informovali o zahraničních zkušenostech za pomoci surfování na internetu. V zahraničí, zvláště v rozvinutých zemích je surfování starých lidi na internetu dost populární, což velkou měrou obohacuje duchovní a hmotný život starých lidí. Internet se stal nepostradatelnou součástí jejich života.

Veřejně prospěšná akce „Pomoc starým lidem při surfování na internetu" vznikla před rokem, v tomto rámci bylo po celé zemi založeno přes deset zkušebních organizací. Stovky starých lidí požívaly jejich výhod.

Vážení posluchači, dále vysíláme druhou zprávu, která se jmenuje: „Neříkejte mi babička", kterou napsala jedna paní na svůj blog na internetu. Dále uvádíme stručný výňatek tohoto článku. Ve zprávě tato stará paní uvádí: Před psaním blogu jsem denně udělala dvě nutné věci: první bylo přečíst čtvery noviny, které jsem si předplatila. Druhá věc byla, že jsem cvičila hru na harmoniku, s tím jsem začínala vždy o půl páté odpoledne.

Během týdne jsem dělala další dvě věci, chodila na přednášky na tak zvanou universitu třetího věku. V posledním semestru jsem studovala „digitální fotografii", naučila jsem se dělat elektronické fotografické album, diapozitivy, blahopřejné kartičky, měsíční kalendář a fotky ve formátu VCD.V tomto semestru studuji „digitální film". Po každé přednášce si musím věci vyzkoušet v praxi, jinak následující přednášku nepochopím. Druhou záležitostí je tanec, který jsem s mou kolegyní nacvičovaly ve středisku důchodců. Předtím jsem se učila tři roky v taneční třídě na universitě tzv. třetího věku párové tance. Moje kolegyně je menší než já. Při tanci jsem zastupovala roli muže. Umíme tancovat valčík, foxtrot, rumbu a další tance.

Další nutnou věcí, kterou dělám každý měsíc, je vrátit a vypůjčit si knihy v knihovně. Dá se říci, že jsem věrná čtenářka. V mé domácí knihovně leží četné knihy, které jsem ještě nepřečetla. Ale stává se, že knihy, které nejsou vypůjčené, člověk nečte. Abych se více pobídla ke čtení knih, chodím jednou měsíčně do knihovny. Pokaždé si vypůjčím dvě knihy. Kromě toho mám ráda turistiku. Jakmile se naskytne vhodná příležitost, hned se vydám na cestu.

Ve Velké Británii existuje přísloví, že „život člověka začíná v šedesáti"

Mám stejný názor. Kdy mohu dělat to, co mám ráda? Jen v současnosti, kdy jsem našla sebe. Zabývám se všemi zálibami z doby svého mládí, cítím se, že každý den prožívám plně, že každý den mám radost a že jsem velmi mladá.

Včera večer jsem otevřela blog, přečetla vzkaz, který zněl zdvořile. Onen čtenář blogu mě oslovila jako babičku. Právě tehdy jsem si uvědomila své stáří. Ale při psaní blogu jsem jen začátečnice. Na blogu žiji v takovém kolektivu, kde převahu tvoří mladí lidé. Chtěla bych se nimi spojit v jeden celek, nepyšním se jako páv. Proto jsem na počátku této zprávy napsala onu větu.