Jeden důchodce byl státním úředníkem, bydlí v obvodu Chaoyangu v Pekingu, pro něho je politováníhodné, že nemá vlastní dceru. Po té, kdy se jeho syn oženil a odstěhoval se z domova, jeho otec míval pocit, že mu něco chybí. Neměl sice starost, život ale nebyl tak zajímavý jako dříve. Slečna Xiaoli pochází z venkova a pracuje v Pekingu, bydlí vedle tohoto starého pana. Seznámili se a oba si často popovídali. Starý pán se jí ptal, jestli je práce těžká, koho má doma atd. Někdy ji navštěvoval. Když od jiného něco dobrého dostal, podělil se s ní. Po jednom či dvou měsících jí dal desítky či sto juanů jako drobné. Viděl slečnu Xiaoli úspěšně pracovat a žít vesele, starý pán se radoval ze srdce. Když Xiaoli měla nepříjemnost, starý pán cítil také neklid a pomáhal jí v řešení. Konečně oba mají blízký vztah, starý pán se stal nevlastním otcem slečny Xiaoli. Slečna dostávala pomoc od svého nevlastního tanínka, který však často říkal: „Z popovídání si s tebou mám radost. Když mi děkuješ, já říkám, že je to spíše naopak." Pomoc Xiaoli a péče o ni doplňují citovou mezeru starého pana, který nemá dceru, a přidávají jeho stáří radost a pestrobarevnost.

Další starý pan Qian má osm dětí, které se však z důvodu zaneprázdnění velmi málo vrácí domů na návštěvu ve všedních dnech. Nedaleko jeho domova pracuje jedna prodavačka ve středním věku, ta se někdy bavila s panem Qianem a jeho manželkou, dělala pro ně i domácí práce. Oba manželé ji pak adoptovali jako nevlastní dceru. Po smrti staré paní ho navštěvovala nevlastní dcera ještě častěji. O jejich vztahu sousedé nevyhnutelně klábosili. Ani jeho potomci to nechápali.

Nevlastní dcera neprodává zboží na pevném místě, často prodávala zmrzliny a jiné cukrovinky v turistických atrakcích. Pan Qian neměl co dělat, spolu s ní chodil a navštěvoval atraktní místa, přitom se mu dostalo péče od nevlastní dcery. Večer nevlastní dcera ho doprovodila domů, uvařila mu večeři. Pan Qian se cítí, že nevlastní dcera se kolem něho pohybuje, poskytuje mu pečlivou péči, je na to hrdý. Jednou pan Qian náhle omdlel, naštěstí byla u něho nevlastní dcera. Ta ho odvezla do nemocnice a tím se nestalo nic vážného. Blízký vztah mezi nimi se den ode dne posiloval. Někdy jeho potomci ho přijali na krátkodobý pobyt v jiných městech, starý Qian skoro každý den volal své nevlastní dceři. U svých potomků nechtěl žít dlouho. Jeho potomci viděli, že díky péči jeho nevlastní dcery jejich otec má pevné zdraví a žije šťastně, přijali ji mezi sebe. Potomci říkali, že milují svého otce, musí respektovat jeho volbu.

Vážení posluchači, máme zde ještě třetí případ. Pan Wang bydlí v západním předměstí Pekingu, je ochrnutý a upoután na lůžko už pět let.na začátku, kdy se nemohl pohybovat, byl velmi nervozní. Na noze se mu objevila proleženina. Věděl, že jeho děti se kromě vlastní práce musí o něho střídavě postarat, v srdci neměl klid. Domníval se, že on je těžké břemeno pro své potomky. Ale situace se změnila poté, kdy služebná mladá Liu začala u něho pracovat. Na jeho tvářích se znovu objevoval úsměv. Mladá Liu je schopna denně měnil polohu nemocného na posteli, pečovat o jeho tělesnou stránku. Když bylo příznivé počasí, brala ho na vozíčku a procházela se s ním v blízkém parčíku. Pan Wang je velmi spokojen. Později se dověděl, že slečna Liu má těžce nemocné rodiče, nemá peníze na jejich léčení a práce jako služebná je její nucená volba. Pan Wang hned žádal svého syna, aby rodičům slečny Liu poslal pět tisíc juanů. Řekl jí, že by se měla starat o své rodiče doma, ale o něj se starala jako pokrevní dcera. Starý pan Wang nakonec ji adoptoval jako nevlastní dceru.

Profesor sociologie Pekingské university Xia Xueluan je toho názoru, že staří lidé z rodin se syndronem tzv. „prázdného hnízda" často bývají citově choulostiví. Když jejich manželský partner či partnerka zemře, postrádají péči a lásku, trpí citovým hladem. Nevlastní dcera jim pomáhá v denním životě, poskytuje jim citovou útěchu, což zvýší životní kvalitu starých lidí.

V současnosti problém stravování a ošacení je vyřešený, citová potřeba starých lidí se stává výraznější. Jev nevlastní dcery do určité míry doplní citovou mezeru starých lidí, kompenzuje politování nad tím, že u sebe nemají potomky.