Pan Li je důchodce, bývalý učitel ze střední školy. Než přijel do provinčního střediska Fuzhou ve východočínské přímořské provincii Fujian, žil ve městečku Jianyangu většinu času svého života. V roce 2002 jeho syn absolvoval vysokou školu ve městě Fuyhou a tam začal pracovat. Pan Li koupil v tomto městě na úvěr a ve jménu svého syna byt, zaplatil jako první splátku bytu 70 tisíc juanů. Potom zrušil registraci svého trvalého pobytu v Jianyangu a zaregistroval se ve městě Fuzhou. Dělala tak i jeho manželka. V současnosti se oba staří manželé vracejí do starého domova jednou či dvakrát ročně. Jejich příbuzní a přátelé, když je viděli, s úsměvem říkali, že jsou obyvatelé z Fuzhou.

Na počátku pan Li byl v novém městě samozřejmě cizí, poznával ho postupně a dnes toto město už nechce opustit. N začátku pan Li znal ve městě pouze několik kolegů z původního pracoviště, v tomto velkém městě byly samé cizí tváře. Chtěl-li něco koupit, musel žádat několik bývalých kolegů o radu. Uplynulo několik let, pan Li postupně poznával výhody velkého města. Teplota v zimě v Jianyangu je nižší než ve Fuzhou, pan Li často trpěl chřipkou, když se v té době vrátil do Jiangyanu. Starý Li má rád fotografování, vyvolání fotografií ve Fuzhou je výborné. Když by chtěl s jinými komunikovat, není v tom problém.

Dlouhodobý život ve Fuzhou má ještě jiný důležitý důvod, že společně žijí se synem a jeho rodinou, lidé dvou generací o sebe mohou vzájemně pečovat a požívat rodinnou radost. Pan Li uvedl, že syn a snacha jsou zaneprázdněni, odcházejí z domova ráno a vrací se domů večer. Můžeme za ně dělat různé domácí práce, např. nákup potravin, úklid, platba různých poplatků, jako za vodu, elektřinu, telefon, plyn. Řešíme za mladé lidi tyto práce, oni se mohou vrhnout do práce beze starosti. Až budou mít dítě, staří lidé budou rozvíjet větší roli.

Nemáme oficiální statistické údaje, je však bez pochyby, že tato skupina lidí, kteří opustili venkov či malé městečko a žijí ve městě, je dost velká. Pan Li se dozvěděl, že 12 z 60 důchodců z první základní školy z městečka Jianou (??) žije trvale ve městě Fuzhou, tento počet činí 12 procent počtu důchodců.

Ale pan Li patří k těm šťastným. Máme druhou skupinu starých lidí, kteří k této skupině nepatří. Tito lidé obyčejně žili na venkově, opustili známé životní prostředí a těžce se přizpůsobovali novým městským okolnostem. Paní Chen je příkladem tohoto typu.

Paní Chen přijela do Fuzhou před pěti lety z venkova. V životě má blízký vztah s vnoučetem. Umí mluvit pekingskou výslovností pouze několika větami, k tomu ještě se silným místním akcentem, proto její snacha více méně nechce, aby babička mluvila s vnoučetem, aby se dítě neučilo od babičky místnímu akcentu ve své řeči. Paní Chen se stará o vnouče, kromě toho kupuje potraviny v supermarketu, což je asi hlavní náplní jejího života. Neodvážila se sama odejít daleko svého domova, neboť nezná cestu. Paní Chen si stěžovala, že ve svém starém bydlišti byli lidé z celé vesnice její známí, mohla si s nimi popovídat kdykoliv a kdekoliv. Život v patrové budově ve městě je jako ve věznici. Kromě toho paní Chen v životě má neshody se svou snachou. Na počátku nebyla zvyklá obouvat si pantofle. Chodila v bytě bosá. Výsledek toho je představitelný, že vycházela z místnosti s mokrou podlahou, její chodidla se otiskala na podlahu v celém bytě. Takových maličkostí by se mohlo uvést ještě víc. Proto paní Chen se ve městě necítila dobře.

Další pan Chen a jeho manželka přišli do města nedlouho, bydleli spolu se synem, necítili se ale jako ve svém domově, častokrát předložili žádost, aby se vrátili do vesnice. Jejich syn vymyslel řešení, že pro ně pak pronajal jeden pokoj. Každý den syn po práci navštěvoval své rodiče. Staří lidé mají pocit, že mají svůj prostor, cítí se volně a svobodně. Ve volném čase se dívají na televizi, navštěvují okolní parčíky. O návratu do vesnice se pak už nezmiňovali.

V Číně stále víc jedináčků zakládá své rodiny, s tím se zvyšuje počet lidí se syndromem tzv. „prázdného hnízda". Pro péči o rodiče a pro snížení břemena domácnosti mladých lidí rodiče žijí spolu se svými mladými potomky ve městě, což je reálné řešení. Takové řešení přispěje k překonání problémů vyplývajících ze stárnutí čínské společnosti zvláště k překonání syndromu prázdného hnízda. Staří lidé mají své zvyklosti, je nutné jim dát čas, aby se přizpůsobili městskému životu.