Paní Lu bydlí na sídlišti čínského listu Renminribao v Pekingu, její manžel zemřel před pěti lety. Paní Lu, která se v minulosti spoléhala na manžela v různých věcech, náhle ztratila životní podporu. Na počátku po smrti manžela skoro každý týden navštěvovala jeho hrob, seděla tam půl dne, přinesla si s sebou jídlo a vodu a vrátila se domů až v podvečer. Doma měla jídla plnoué ledničku, nevěděla však, jak spotřebovat toto jídlo. Nudle, které sama vařila, nebyly tak chutné, jako když je uvařil manžel. Často neměla chuť k jídlu. V podobné situaci žila paní Hu, která bydlí na severním sídlišti jezera Tuanjie v obvodu Chaoyang v Pekingu. Paní Hu byla lékařka. Po umrti manžela zůstávala doma celý den, nevycházela ven, nemyla si oblyčej ani si nečesala vlasy. Život byl tak nudný.

Životný partner sice zemřel, ale život musí pokračovat dál. Kdyby obě uvedené paní žily nadále tak, jak jsme popisovali výše, určitě by měly problémy. Nedlouho poté se u paní Lu zhoršila cukrovka, u paní Hu vysoký krevní tlak. Stěžovaly si, že je manželé s tak silným srdcem opustili, jejich děti se o ně nestarají pečlivě, mají trpký osud a společnost k nim není spravedlivá atd. Ale i tak se jejich nemoci neulehčily. Až se před nimi objevil Spolek vzájemné pomoci vdovám, situace se změnila a obě paní nalezly své problémy.

Organizátorka tohoto spolku se jmenuje Si Fangfan, byla vedoucí zdravotních sester v nemocnici Chaoyang v Pekingu. Před deseti lety se u ní stala jedna věc. Před večeří jí zavolal jeden starý pán, že jeho paní ztratila krev a poprosil ji, aby se na ni přišla podívat. Si Fangfan tam dorazila, dověděla se, že stará paní má vysoký tlak a ztratila hodně krve a starý pán má také vysoký tlak a navíc prodělal mrtvici. Oba jsou vážně nemocní. Paní Si jim změřila krevní tlak, dala jim užívat léky proti vysokému tlaku a krvacení, vysvětlila jim upozornění a vrátila se domů.

Si Fangfan si vzpomíná, že toho dne v posteli myslela, co budou dělat v noci, jestli se jim něco stane. Řekla svému manželovi, že tuto noc musí zůstat u nich. Přespala pak u nich v malém pokoji a obávala se něčeho neočekávaného, celou noc probděla.

Potom nad tímto problémem dlouho dumala a nakonec zorganizovala spolek vzájemné pomoci vdovám. Tato organizace byla založena v roce 1998, měla na počátku deset vdov, proto se nazývala Spolek vzájemné pomoci deseti sester. Pátého dne každého měsíce byl dnem činnosti tohoto spolku. Členky říkaly, že toho dne je jejich svátek. Paní Hu, bývalá lékařka, byla členkou této organizace, říkala, že organizace je její domov. V den činnosti osamělé sestry vyprávěly o svých problémech, vzájemně se utěšovaly a vytyčovaly si řešení atd.

Když některá z organiazce byla nemocná, jiné členky ji navštěvovaly. Dárky pro nemocnou byly jednoduché. Návštěvnice vydaly peníze podle míry svého důchodu. Kdo pobírá vyšší důchod, platí víc. Si Fangfan řekla: „Dárky nejsou důležité, důležité je jejich srdce."

Paní Wang má problémy s chůzí, jiná členka spolku jí pomáhá s nákupem každodenních potřeb. Paní Wang ušila bavlněné pantonfle a pak je darovala sestrám. Organizace vzájemné pomoci často pořádala besedy, společné procházky, kurs angličtiny a malířství, výměny zkušeností o péči o zdraví atd.

V současnosti má tato organizace už více než třicet členek, poskytuje vzájemnou péči a pomoc, mnoho členek tímto způsobem změnilo svůj život. V současnosti v čínských městech téměř polovina starých lidí žije osaměle, jenom v Pekingu existuje přes 400 tisíc starých lidí žijících v tak zvaném prázdném hnízdě. Drtivá většina jich žije ve svém domu. Kdyby byli nemocní nebo nebyli schopni žít samostatně, mohlo by dojít k jiné tragédii, že by zemřeli a mnoho dní by o tom ostatní nevěděli. Taková organizace jako spolek vzájemné pomoci vdovám může napomoci vyhnout se uvedené tradici. Na místě, kde sociální zajištění nedosáhne, spolek vzájemné pomoci vdovám a podobné organizace vzájemné pomoci poskytují hmotné a duševní pomoci, takové organizace se mají rozšiřovat v Číně.