„Kasar" je přenášen ústně ve formě zpěvní a recitační, byl vytvořen v 1. století před naším letopočtem až 6. století našeho letopočtu. Až v 17. století byl zaznamenán ve formě psané literatury. „Kasar" má na sto částí, obsahuje téměř půl milionu řádků veršů, jde tedy o nejdelší epopej na světě a jedinou životnou epopej, která ve světě existuje. Právě proto UNESCO zařadila tuto epopej na seznam důležitých akcí, které byly připomentu na přelomu nového století. Pan Li Jinyou, dlouhodobý hlavní správce kulturního odkazu čínských národnostních menšin, je předním znalcem tibetské kultury, uvedl:

„Drtivá většina světových epopejí existuje v písemném záznamu. Ale Kasar je živou epopejí, kterou přednáší více než sto umělců, je pokladnicí čínského národa a také duševním bohatstvím celého lidstva."Epopej Kasar se šíří hlavně v oblastech, kde bydlí Tibeťané a Mongolové, dále mezi obyvateli národnosti Tu a Naxi. Je společným kulturním bohatstvím čínských národností. Čína od padesátých let minulého století začala s rozsáhlým sběrem, úpravou a studiem této epopeje. Před několika let byla založena celostátní kancelář pro Kasar, jejímž úkolem je koordinovat ochranu a rozvíjení tradice této epopeje v různých provinciích a autonomních oblastech. Dosud bylo vydáno na sto dílů Kasaru v tibetštině, přes dvacet dílů v mongolštině, více než třicet dílů bylo přeloženo z tibetštiny do čínštiny. Čínské university také zřídily speciální ústavy pro studium Kasaru. Vznikla celá vědecká oblast věnovaná Kasaru, která znamená po vědě o Tibetu a o Mongolsku jednu z dalších aktivních oblastí lidové literatury. V Číně existuje kolem sta umělců předvádějících Kasar, z nichž největší počet umělců tibetských. V zájmu toho, aby se tato epopej přenášela do budoucna z generace na generaci prostřednictvím těchto umělců, příslušná čínská organizace natočila zvukové a obrazové záznamy umělců předvádějících tuto epopej. Řada záznamů byla zveřejněna na internetu a zájemci se k nim dostanou bezplatně. V posledních letech byl v západočínské provincii Qinghai postaveny pamětní síně zasvěcené Kasaru, výzkumné středisko Kasaru, založen byl soubor tibetské opery Kasar, Svaz tisíce umělců pro inscenování Kasaru. Tyto organizace sehrály důležitou úlohu pro zdravý rozvoj masového kulturního života a zvýšení kulturní úrovně národa.

Známý vědec v oboru nauky o Tibetu Ciwangjunmei se domnívá, že ochrana Kasaru v Číně je pouze jeden příklad ochrany tradiční kultury celého národa. Řekl:

„Náš stát opravdu vykonal velký kus práce při ochraně tradiční národní kultury a umění. Pro záchranu byla založena speciální kancelář. V Čínské akademii společenských věd v Pekingu a jejích místních pobočkách, kulturních a uměleckých organizacích, vysokých školách existují pracoviště, jež jsou specializována na záchranu, odhalování a rozvoj tradiční kultury národnostních menšin. Tato pracoviště dostávají finanční a materiální podporu od státu. Jsem si vědom toho, že národní kultura jako celek je dobře chráněna."

Letos v květnu bude Kasar zařazen na seznam nejdůležitějších reprezentativních nehmotných kulturních dědictví v Číně. Do tohoto seznamu bude zařazena i další epopej „Manesi" z národnosti Kirkis, „Jiangger" z mongolské národnosti, dalších pět set položek lidové literatury, hudby, řemesel, legend, zvyků a obyčejů. Čínská vláda stanovila sobotu druhého týdne v červnu jako „Den všečínského kulturního dědictví" a všestranně posiluje ochranu národní lidové kultury včetně nehmotného dědictví.