72letý pan Liao z Pekingu řekl, že on a jeho manželka pobírají důchod, který sice není vysoký, ale stačí k denním výdajům.Oba manželé nejsou nároční na život, cítí se šťastně, když mají dostatek potravin a ošacení. Jejich syn má dobře placenou práci, nabízí jim, aby jedl to, co chtějí, na sobě měli to, co jim přísluší, a trávili volný čas tak, aby si nejlépe užívali život. Dává jim peníze ve výši několik stovek měsíčně. Kromě toho pro ně často něco kupuje. Ale pan Liao a jeho manželka vždy peníze, které jim syn dává, ukládali do banky. Nebylo-li to potřeba, vůbec je neutratili. Naopak věci, které jim syn věnoval, konsumovali. Když syn odhalil tento jejich zvyk, změnil způsob obdarování rodičů. Nedává jim hotové peníze, ale místo toho platební kartičku, do které už vložil několik set juanů. V obchodě platí touto kartičkou s určitou stanovenou platností. Syn ví, že rodiče peněz litují a určitě nenechají, aby platební kartička a peníze na ní propadly. Syn je tímto způsobem stimuluje ke spotřebě.

67letá paní Lü ze severočínského města Zhengzhou uvedla, že její dcera má debetní kartičku, se kterou se dá vytvořit dočasný úvěr. Zřídila pro rodiče duplikační kartu. Paní Lü pak při nákupu požívá velké pohodlí. Řekla: Před tím nám dcera dávala peníze každý měsíc. Ale měli jsme pocit, že všechny věci jsou drahé, a nakonec jsme nic nekupovali. Takže dcera musela kupovat potraviny a předměty denní potřeby, když nás navštěvovala. Jednou se dcera rozzlobila: Tak litujete peněz, které jsou ale moje. Tomu nerozumím. Příště vám dávat peníze nebudu. Užívejte moji platební kartu. Chápeme chování naší dcery. Chtěla, abychom žili dobře. Takže jsme s radostí přijali kartu.

65letý pan Liu z východočínského města Nanking má syna a dvě dcery, každý mu dává 200 juanů měsíčně, tedy celkem 6 set. Za tyto peníze koupil potraviny a potřeby denního života, ještě kancelářské potřeby a knihy pro vnuky a vnučky. Ale na vlastní účely utratil málo, neboť si uvědomuje, že vydělat peníze pro ně není lehké a staří nemohou zvýšit břemena svých potomků. Ale potomci to nechtějí. Říkali, že tyto drobné peníze jsou pro otce, nikoli pro vnuky a vnučky. Později se syn a dcery rozhodli, že 6 set juanů bude mít u sebe starší dcera, když rodiče něco koupí, vyúčtují to u starší dcery, tímto způsobem zabrání tomu, aby rodiče utratili peníze pro třetí generaci. Jestliže se peníze akumulují, utratí je za cestování. Rodiče byli těmito slovy velmi dojati, říkali: Potomci nás nutili, abychom utratili peníze.

60letá paní Zhou žije ve městě Baodin, nedaleko od Pekingu. Když se jednou bavila s přítelkyní, řekla, že její snacha ji často šidí. Vysvětlila, že snacha jí často koupila šaty za „lacinou cenu". Věděla, že její matka určitě nechce koupit drahé oděvy. Ceny v jejím podání byly mnohem nižší, ale to nebyla skutečná cena. Tím pádem lákala matku, aby se vystrojila, protože se domnívala, že v takovém věku by se žena měla vystrojit. Někdy dcera „zadarmo" dostala svetr a nebo jiný oděv od kolegyně, která jej zakoupila pro svou matku, pak zjistila, že oděv její matce nesluší a předala ho své kamarádce. Vytvořila si takovou legendu a matka jí na oko uvěřila, ve skutečnosti si uvědomila, o co jde.

Výše uvedené případy se staly v dnešní čínské společnosti, dvě generace mají různé pojetí spotřeby. Stará generace postupně přijímá pojetí nové generace a mění svůj život v krásnější.