Čaj je jedním z nejpopulárnějších přírodních nápojů v denním životě Číňanů. U nás se říká: „dřevo, rýže, olej, sůl, omáčka, ocet a čaj patří k sedmi hlavním předmětům denní potřeby lidí." Z toho vyplývá důležitost pití čaje v Číně.

Svérázná čajová kultura trvá v Číně již několik tisíc let. V užším slova smyslu znamená kulturní a společenské jevy, které se vyskytují v procesu užívání čaje. Radikální zvýšení výroby čaje, zlepšení jeho kvality i rozvoj obchodní činnosti vedly k rozmachu čajoven. Malé čajovny je možno v Číně najít všude ve městech, ba i na venkově. V Pekingu je velmi známá čajovna, která byla pojmenována podle slavného čínského spisovatele Lao She/Lao-še. Je to čajovna v tradičním pekingském stylu, kde lidé pijí čaj, pochutnávají si na různých moučnicích a sladkostech a mezitím se dívají na kulturní představení. Takové čajovny existovaly obvykle do poloviny padesátých let minulého století a některé jsou k dispozici i v současnosti.

Čajovny, kde se prodával jen čaj, měly příjemné prostředí a dokonalé vybavení. V průčelí budovy byly vývěsní štíty, s vlajícími červenými stužkami, s názvy známých čajů, které čajovny nabízely. Štíty měly přitahovat návštěvníky do čajoven. Mezi jejich návštěvníky byli hlavně staří lidé nebo synové bohatých rodin, kteří po ranní procházce nebo po procházce s ptáky v klecích přišli sem pít čaj a marnit čas. Mezi hosty byli také obchodníci, lichváři a řemeslníci, kteří se zde scházeli na výměnu informací, obchodní jednání a hledání práce.

Čajovny, které se provozovaly v předměstí Pekingu, se nazývaly čajovny divoké. Nebyly vybaveny tak luxusně jako ty ve městě. Bylo to jenom několik pokojů v přízemí domu. Byly vybaveny hliněnými stoly a sedátky a keramickým čajovým náčiním. Hosté se mohli při pití čaje potěšit příjemným prostředím tiché a půvabné krajiny.

Peking byl význačný i čajovnami, kde vystupovali lidoví vyprávěči. Čajovny se provozovaly jen odpoledne a večer, kdy účinkující vyprávěli na pokračování buď příběhy z historických románů nebo detektivky a legendy. Cyklus vyprávění obecně trval dva měsíce. Jen u velmi proslulých vyprávěčů to bylo až čtyři měsíce.

V Pekingu byly i čajovny, které nabízely hry v šachy. Hosté byli většinou pracující a měšťané bez práce. Čajovna byla vybavena cihlovými nebo dřevěnými stoly, na nichž byly namalovány šachovnice. Nabízený čaj byl obyčejný. Hosté platili jen za čaj a nemuseli platit za místo hry v šachy. Existovaly také dobře vybavené čajovny pro vzdělance a vyšší společenské vrstvy, kde mohli hrát šachy.

Kromě toho byly čajovny, které se provozovaly jen v létě. Například na severním břehu jezera Š'-čcha-chaj stála dlouhá řada čajových stánků, kde se hosté mohli pokochat při pití čaje pohledem na lotosové květy v jezeře. Naproti se prodávaly typické pekingské letní sladkosti z bývalé kuchyně císařského dvora.

Dawancha, neboli čaj ve velké mise, byl velmi populární mezi pracujícími, např. rikšáky a jinými manuálními pracovníky. Čaj nemusel být kvalitní, ale nálev měl temnou barvu a byl hořký. Voda musela být vroucí a prodavači nalévali vodu z výšky z velké konvice přímo na čajové lístky. Čaj se prodával po ulicích v prostranství mezi vozovkou a zdmi domů. Hosté seděli na nízkých stoličkách nebo na lavicích v malých skupinkách. Ve starém Pekingu bylo v ulicích vidět také kolemjdoucí prodavače čaje s nosítky na ramenech. Obyčejně to byli staří lidé nebo chlapci. Na jedné straně nosítek měli zavěšenou velkou konvici opatřenou zelenou glazurou. Konvice byla vysoká více než třetina metru. Na druhé straně nosítek visel velký koš, v němž pod bavlněnou přikrývkou ležely drsné keramické mísy, někdy i dvě malé židle.

Kromě výše uvedených čajoven byly v Pekingu velké čajovny, kde se k čaji prodávaly různé lahůdky. V takové čajovně hosté obvykle trávili celý den a za čaj zaplatili jen jednou. Potřebovali-li jít ven, stačilo obrátit misku dnem nahoru a obsluze říct, že až se vrátí, budou pokračovat v pití čaje.