V období Válčících států, před více než 2000 lety, měl král starobylého čínského státu Čchin velmi rád hudbu. Ze všech hudebních nástrojů nejraději naslouchal příjemným zvukům tzv. ústních varhánek – „jü". Starý král často svolával dohromady až 300 hráčů na tento hudení nástroj a z nich potom vytvářel velkolepé orchestry, jejímž koncertům král se svým dvorem, ale i cizími diplomaty naslouchal celé hodiny. Za příjemné chvíle strávené s majestátní hudbou, král se svými hudebníky zacházel velmi vlídně a ti si nemohli stěžovat na nedostatek jídla a pití. O velkolepé královské zábavě se zanedlouho vědělo široko daleko a tak se stalo, že se o možnosti lehce nabyté potravy dozvěděl i vychytralý Manguo.
Tento chudý muž věnoval celé své úspory na koupě ústních varhánků „jü" a vydal se do královského paláce. Několik dní se tam potuloval a vyzvídal, zda se v orchestru neuvolní nějaké místo a čekal na svou příležitost. Za několik dní se opravdu sloužící začali shánět po dalším hudebníkovi a tak se Manguo dostal do královského orchestru. Najednou si ale uvědomil, že na tento nástroj neumí ale vůbec hrát, ale hlavu s tím si dlouho nelámal. Vždycky, když byl čas vystoupení, zařadil se Manguo mezi ostatní hudebníky a dělal, že také hraje, ačkoliv z jeho nástroje nezazněl ani tón. Každý byl natolik zabrán svou hudbou, že nikdo nepostřehl, že Manguo jen stojí a hudbu předstírá. A tak dny spokojeně plynuly a lišák Manguo dostával každý den jídlo co hrdlo ráčilo a byl velmi spokojený. Dny ubíhaly a věci šly stále ve svých kolejích až do té doby, kdy starý král zemřel a následník trůnu se ujal vlády. Stejně jako otec i syn miloval hudbu a zvlášť líbezný nástroj „jü". V něčem se však přece lišil, neměl totiž rád orchestry, ale hudbu sólovou. Mladý král tedy nařídil, aby mu pro potěšení hráli jednotliví hudebníci vždy jeden po druhém. Dny ubíhaly a stále blíž byl den, kdy měl i Manguo předvést svůj sólový výstup. „Pane Bože", stále častěji si říkal „co já si jenom počnu, vždyď jsem se připojil k orchestru jenom kvůli jídlu, neumím zahrát ani tón, co se mnou bude až se můj podvod Jeho jasnost král dozví"?
Manguo bědoval a bědoval a stále nemohl přijít na nějaké řešení, až jednoho večera, těsně před svým vystoupením si zbalil své věci, vzal nohy na ramena a utekl z paláce, do kterého se už nikdy nevrátil.
Tohoto rčení Číňané užívají tehdy, popisují-li někoho, kdo vykonává zaměstnání nebo zastává určitou pozici nezaslouženě, např. bez teoretického nebo odborného vzdělání.
