Tohle je příběh, který si lidé vyprávějí v souvislosti s následujícím čínským rčením.

Asi před dvěma a půl tisíci lety v obodbí tzv. Jara a Podzimu byla z neznámych důvodů vyhlazena velmi bohatá rodina Fan.

Široko daleko se vědělo o jejich bohatství a tak se stalo, že se do jejich domu vloupal zloděj. Nejprve se rozhlížel a chtěl ukrást něco velmi hodnotného, ale stále se nemohl rozhodnout protože krásných věcí bylo všude habaděj.

Až tu najednou uviděl překrásný veliký zvon a řekl si: „Ach to je velmi krásný zvon. Je určitě tím nejcennějším v celém domě. Jak to ale odtud dopravím, když je tak těžký"?

V tom ale dostal nápad. „Žádný problém", řekl si potichu „když ho nemohu odnést jako starožitnost, rozbiju ho na kousky a i tak za něj dostanu spoustu peněz".

Jak řekl, tak také udělal. Našel veliké kladivo, napřáhl se a vší silou uhodil do zvonu. Jakmile ale kladivo narazilo na kov, zvon velmi hlasitě zazvonil, až zloději málem popráskali bubínky. Odhodil kladivo a zacpal si uši a najednou si všiml, že když má uši zacpané zvuk zvonu slyší slaběji. A když si je tedy zacpe pořádně nebude ty ohlušující rány slyšet vůbec.

Zacpal si tedy uši látkou a jal se rozbít zvon. Jakmile několikrát uhodil, samozřejmě, že přiběhli sousedé, které vyburcoval rámus a chytili zloděje přímo při činu.

Tolik příběh, z kterého pochází přísloví „Zakrýt si uši a ukrást zvon". A používá se ve významu, že tzv. pštrosí politika nenapálí nebo neublíží nikomu jinému než samotnému aktérovi, který dělá, že se ho to netýká.

Číňané ho používají chtěji-li označit někoho, kdo dělá tzv. pštrosí politiku.