„ Viděl jsem na mapě, „ vysvětloval náčelník Ti, „ že tohle město má přirozené opevnění. Je od pobřeží vzdálené tři míle proti proudu řeky a leží v místě, kde se do řeky vlévá široký potok.
V ústí řeky stojí mohutná pevnost se silnou posádkou. Prohledávají všechny připlouvající i odplouvající lodě a před nekolika lety , za války proto Koreji, zabránili korejským válečným džunkám vplout proti do ústí řeky.
Pobřeží na sever od města tvoří vysoké útesy a směrem na jih jsou jenom močály. A tak se Peng Laj, protože je to široko daleko jediný dobrý přístav, stal centrem našeho obchodu s Koreou a s Japonskem."
„ V hlavním městě jsem slyšel, „ dodal Chung, „ že se tu usadilo mnoho Korejců. Hlavně námořníci, lodní tesaři a buddhističtí mniši. Žijí v korejské čtvrti na druhé straně potoka, na východ od města.Tam je také proslulý buddhistický chrám."
„ Takže teď se můžeš pokusit o štěstí u korejského děvčete, „ strefil se Tiao Taj do Ma Žunga. „ a pak si můžeš v chrámu hřích lacino vykoupit."
Dva ozdbrojení stážci otevřeli bránu a čtyři muži jeli po rušné třídě tak dlouho, až uviděli vysoké zdi soudního areálu. Klusali podél zdi, dokud nenarazili na hlavní bránu v jižní stěně. Nad lavici, pod velkým bronzovým gongem, tam sedělo několik strážných.
Muži vyskočili a řízně náčelníka pozdravili. Ale Chungovi neušlo, že za jeho zády si vyměnili významné pohledy.
Jeden ze strážných je zavedl do úřadovny, která stála na protější starně hlavního nádvoří. Čtyři písaři tam pilně vládli štětci pod dohledem hubeního staršího muže se šedivou bradkou.
Vyšel jim v ústrety celý vyplašený a zajíkavě se představil jako hlavní písař Tchang, dočasně pověřený správou okresu.
„ Tato osoba hluboce lituje, „ dodal nervózně, „ že nám příjezd vaší ctihodnosti nebyl ohlášem předem. Nemohl jsem proto připravit večeři na přivítanou a - ...."
„ Předpokládal jsem, „ přerušil ho soudce, „ že z vojenské stanice vyšlou předem nějakého posla. Zřejmě někde došlo k omylu, „ odpověděl soudce Ti.
