„Zdědil je loni po vzdáleným příbuzným, „ vysvětloval mu hostinský. „ Není to nic zvláštního, nějaká samota nedaleko opuštěnýho chrámu. Teda jestli se mu dostali na kobylku voni, tak to je jeho konec ! „
„ Nemoh bys projednou mluvit jasně čínsky ? Kdo jsou to voni ? "
Jednoruký přivolal číšníka. Když postavil na stůl dvě velké misky s nudlemi, řekl tiše :
„ Na západ od Fanova hospodářství, tam, co se napojuje polní cesta na silnici, stojí starej chrám.
Před devíti lety tam žili čtyři mniši, kteří patřili ke klášteru Bílýho mraku za východní bránou.
Jednou ráno je lidi našli všechny čtyři po smrti, chřtán měli proříznutej vod ucha k uchu. Nikdo tam po nich už nikdy nepřišel, chrám zůstal vod tý doby opuštěnej.
Ale duchové těch čtyř ho požád vobcházej. Rolníci tam v noci viděj světla a každej se tomu místu vyhejbá. Zrovna minulej tejden jeden můj bratrance šel pozdě v noci kolem a zahlídl bezhlavýho mnicha, jak tam vobchází za svitu měsíce. Na vlastní voči viděl, jak má useknutou hlavu pod paží."
„ Vznešená nebesa ! „ rozkřikl se Tiao Taj. „ Přestaň s těmi hrůzostrašnými historkami, buď tak dobrý ! Jak můžu spořádat ty nudle, když se mi ježí na misce ? "
Ma Žung se zachechtal a oba se s velkou chutí pustili do nudlí. Když vyjedli misky do poslední nudličky, Tiao Taj vstal a sáhl do rukávu. Hospodský mu spěšně položil ruku na paži a zvolal :
„ Nikdy, pane ! Tenhle hostinec se vším všudy je vám k službám ! Nebejt vás, tak by mě byli korejští kopiníci – „
„ Dobrá ! „ skočil mu do řeči Tio Taj. „ Děkuju za pohoštění. Ale jestli chceš, abychom přišli zas, příště si od nás vezmeš peníze."
Jednoruký muž rázně protestoval, ale Tiao Taj mu poklepal na rameno a odešli.
Venku řekl Tio taj Ma Žungovi :
„ Teď jsme se dosyta najedli, bratře, a tak bysme se měli pustit do práce. „
