Mlha se teď trochu zvedla. Několik stop pod sebou viděli proužek kalné vody. Ma Žung se vysvlékl do naha. Podal šaty Tiao Tajovi, vyzul se z bot a ponořil se do vody. Sahala mu až po prsa.

„ Smrdí, „ hlásil kysele, „ ale žádnou mrtvolu tady nevidím."

Brodil se dál. Když se vracel ke břehu, ucítil pod nohama vysokou vrstvu svinstva a bahna na dně kanálu.

„Nedá se nic dělat, „ bručel znechuceně." Asi jsme si to místo spletli. Tady není vůbec nic, kromě hroudy jílu. Nebo snad kameny a trochu spečeného papíru. To je ale svinstvo ! Vytáhni mě !"

Spustil se liják.

„ To nám ještěš chybělo, „ řekl Tiao Taj a zaklel. Pak si všiml, že nad zadním traktem temného tichého panství za jeho zády , je stříška a uchýlil se tam spolu s Ma Žungovými šaty a botami.

Ma Žung zůstal stát venku, dokud mu déšť neumyl celé tělo.

Pak zašel za Tiao Tajem pod stříšku a pořádně se utřel. Když přestalo pršet, vydali se zase východním směrem podél kanálu.

„ Moc jsme se nevytáhli, bratře, „ řekl Tiao Taj zklamaně."Zkušenější důstojníci by ty darebáky určitě dostali."

„ Ani zkušení důstojníci neumějí lítat přes kanál ! odsekl kysele Ma Žung. „ Ale byl to zvláštní pohled na toho obvázanýho chlapíka ! A to všechno navrch k tomu, co nám navykládal tvůj jednorukej kamarád ! Musíme někam zapadnout a zapít to ! „

Pokračovali v cestě, až zahlédli v mrholícím dešti tlumené světlo červené lucerny. Označovala postranní vchod do hospody.

Obešli stavení, až se dostali k průčelí. Vstoupili do nádherně zařízeného salónku v přízemí, zamračili se na povýšeného číšníka, který si nevraživě měřil jejich vlhké oděvy, a pustili se po schodišti nahoru.

Jen strčili do bohatě vyřezávaných dřevěnných dvoukřídlých dveří, objevila se před nimi velká jídelna a k uším doléhal šum hlasů.

Když se oba přátelé rozhlédli po čistě oblečených, důstojných hostech, tísnících se kolem mramorových stolků, hned je napadlo, že tahle restaurace značně přesahuje jejich možnosti.

„ Pojďme někam jinam , „ navrhl Ma Žung.

Měli se k odchodu, když tu hubený muž, který seděl před nimi, sám, u dveří u stolku vstal a pěkně nahlas je oslovil - „Jen přisedněte, přátelé ! Když piju sám, vždycky zaplaví mou duši smutek ! „