Vyprávění holanského autora van Gulika jsme opustili v okamžiku, kdy soudce Ti vyslechne zprávu o lakové krabičce, kterou měla kdesi schovanou korejská dívka. Soudce Ti právě hovoří s Ťiao Tajem a říká:

„Když jsem probíral knihy v náčelníkově knihovně, našel jsem tenhle zápisník. Podívejte se, jestli vám to něco říká."

Otrevřel zásuvku a podal Ma Žungovi zápisník. Ten jím listoval a Ťiao Taj mu hleděl přes rameno. Dlouhán zavrtěl hlavou a vrátil jej soudci.

„Nemůžeme pro vás zatknout nějakýho zvlášť divokýho raubíře, pane?" zeptal se pln naděje. „My tady s kamarádem na přemejšlení moc nejsme, ale v hrubý práci se vyznáme jako málokdo."

„Napřed musím zjistit, kdo to je, a pak ho teprve mohu dát zatknout! Odpověděl soudce a s mdlým úsměvem. „Ale nebojte se, mám pro vás speciální úkol, a to ještě dnes v noci."

Z určitých důvodů bych potřeboval prozkoumat zadní síň chrámu Bílého mraku, aby o tom nikdo nevěděl. Prohlédněte si ještě jednou tuhle mapu a řekněte mi, jak to udělat."

Ma Žung s Ťiao Tajem se sklonili nad mapou. Soudce ukazoval prstem a vysvětloval: „Jak vidíte, leží chrám na východ od města, na protějším břehu potoka, jižně od korejské čtvrti. Tchang mi řekl, že zadní síň je přímo pod zdí, jíž je obehnaný chrámový areál. Za zdí je hustě zalesněný kopec."

„Zeď se dá přelézt," poznamenal Ma Žung."Vtip je v tom, ja se dostat nepozorovaně za chrám. V téhle noční době nepotkáme moc pocestných, ale když nás strýáže u východu brány uvidí tak pozdě v noci, nebudou nečinně přihlížet."

Ťiao Taj vzhlédl od mapy a řekl:

„Můžem si najmout člun za tou restaurací, co jsme se seznámili s Po Kajem. Ma Žung je dobrý veslař. Poplujeme po kanále, proklouzneme tou dírou ve Vodní bráně a pak to vezmem přes potok. Dál už musíme spolehnout na štěstěnu!"

„Tohle zní slibně," řekl soudce Ti. „Převléknu se do loveckého a vyrazíme."

Čtyři muži vyšli ze soudní budovy postranní brankou a kráčeli po hlavní třídě směrem na jih. Počasí se trochu umoudřilo, na obloze svítil měsíc. Člun našli přivázaný za hostincem, dali majiteli zálohu a pronajali si jej.

Ukázalo se, že Ma Žung je skutečně skutečně šikovný veslař. Zkušeně vedl loďku k Vodní bráně. Našel uvolněný díl sítě a protáhle se tudy. Zamířil nejprve k plovoucím nevěstincům, minul poslední v řadě a teprve potom se obrátil na východ a rychle vesloval k druhému břehu potoka. Tam vybral místo s hustým podrostem. Když soudce ti a seržant Chung vystoupili, vytáhli Ma Žung s Tiao Tajem loďku na břeh a odtlačili ji do křoví.

„Ať tu starej Chung zůstane," řekl Ma Žung. „Nemůžeme nechat loďku bez dohledu a dál to třeba dost divoký!"

Soudce souhlasně přikývl a vydal se za Ma Žungem a Ťiao Tajem, kteří se prodírali křovinami. Když se dostali k cestě, zvedl Ma Žung ruku. Rozhrnul větve za cestou. Nalevo viděli v dálce mramorovou vstupní bránu chrámu Bílého mraku.

„Nikde nikdo!" konstatoval Ma Žung. „Tak rychle přes cestu!"

Pod stromy na druné straně bylo tma jako v pytli. Ma Žung vzal soudce za ruku a pomohl mu přes hustý podrost. Ťiao Taj už byl vpředu, ve svahu pod stromy. Nebylo ho vůbec slyšet. Výstup to byl ostrý.

Čas od času využívali soudcovi průvodci příkrých úzkých stezek, jindy si razili cestu mezi stromy. Soudce brzy ztratil orientaci, ale oba muži byli v lese doma a kráčeli vytrvale vpřed.

Náhle se po soudcově boku ocitl Ťiao Taj. Zašeptal: „Někdo nás sleduje!"

„Taky jsem něco zaslechl", dodal Ma Žung tiše.

Tři muži stáli bez hnutí vedle sebe. Teď i soudce zaslechl slabý šuštot a tiché mručení. Zdálo se, že přichází odkudsi zleva hluboko pod nimi.

Ma Žung zatahal soudce za rukáv a lehl si na břicho. Soudce a Ťiao taj následovali jeho příkladu. Přikradli se k nízkému hřebeni. Ma Žung opatrně poodhrnul větve a tlumeně zaklel.