V minulém dílu jsme skončili četbu v okamžiku, kdy soudce Ti spolu s Ma Žungem a Ťiao Tajem vystoupí z loďky, s níž směřují k zadní síni chrámu Bílého mraku. Poté, co se vylodili, vystoupili k nízkému hřebeni. Ma Žung poodhrnul větve a tlumeně zaklel.

Soudce ti pohlédl do mělké strže pod nimi. V měsíčním světle uviděl temní stín, pohybující se v ostřici.

„To je určitě tygr", šeptl Ma Žung rozčileně. „Škoda, že jsme si nevzali luk! Ale žádnej strach, na tři lidi si nedovolí."

„Buď zticha!" odsekl Ťiao Taj. Soustředěně sledoval temnou postavu, pohybující se v trávě. Zvíře vyskočilo na skálu a pak zmizelo pod stromy.

„To není obyčejná šelma!" sykl Ťiao Taj. „Jak skočil, zahlíd jsem bílou ruku jako spár. To je tygrodlak."

Ticho přerušilo dlouhé zlověstné zaskučení. Při tomto hrůzostrašném zvuku zamrazilo soudce v zádech.

„Ucítil nás!" řekl Ťiao Taj chraplavě. „Musíme rychle doběhnout do chrámu, měl by být rovnou pod tímhle svahem!"

Vyskočil a popadl soudce za ruku. Oba muži se řítili ze svahu, jak nejrychleji mohli, a soudce táhli mezi sebou. Tomu odepřel mozek poslušnost. Hrozivé zaskučení mu pořád ještě znělo v uších. Zakopl o kořen a upadl, ale zase ho zvedli, klopýtal dál a větve mu rvaly šaty. Propadl divoké panice, čekal, že co chvíli ucítí, jak na jeho záda dopadá drtivá rána a ostré drápy mu rozdírají hrdlo.

Najednou ho oba muži pustili a pěchali vpřed. Když se soudce vyškrábal z křoví, uviděl před sebou deset stop vysokou zeď. Ťiao Taj k ní už přičapl. Ma Žung mu lehce vyskočil na ramena, rukama se chytil okraje zdi a už se soukal nahoru. Sedl si na ni obkročmo, předklonil se a zamával na soudce. Ťiao Taj ho vysadil, soudce se chytil Ma Žunga za ruce a ten ho vytáhl nahoru. „Skočte dolů!" zavelel Ma Žung.

Soudce Ti se svezl po zdi na délku paží a potom se pustil. Dopadl na kopu smetí. Když se zvedal, přistáhli Ma Žung a Ťiao Taj vedle něho. Za zdí dole v lese se ozvalo opět dlouhé táhlé skučení. Pak všechno ztichlo.

(zvuk)

Byli v malé zahradě. Proti nim se tyčila vysoká dvorama uprostřed rozlehlé cihlové terasy, zbudované asi čtyři stopy nad zemí.

„Tak tady máte tu zadní síň, pane," řekl Ma Žung drsně. V měsíčním světle vypadala jeho tvář divoce. Ťiao Taj mlčky prohlížel trhliny v šatu. Soudce Ti jen supěl a po tváři a po celém těle mu stékal pot. S námahou ovládl hlas a řekl:

„Vystoupíme na terasu a půjdeme podél stěny tak dlouho, až narazíme na vchod."¨

Když se dostali k průčelí zadní síně, měli před sebou chrámový komplex, od něhož je dělilo pouze velké čtvercové nádvoří, dlážděné mramorovými deskami. Všude bylo ticho jak v hrobě.

Soudce chvíli stál a hleděl na pokojnou scenérii před sebou, pak se otočil a snažil se otevřít těžké dvoukřídlé dveře.

Když se mu to podařilo, octli se muži ve velké síni, chabě osvětlené měsíčním svitem, který sem pronikal papírem ve vysokých oknech.

Kromě řady tmavých podlouhlých beden tam nebylo nic. V těžkém vzduchu se držel mrtvolný pach.

Ťiao Taj zaklel.

„To jsou rakve," zahučel.

„Kvůli těm jsem tady," ujistil ho soudce věcně. Vytáhl z rukávu svíci a požádal Ma Žunga o krabičku s troudem, kamínkem a ocílkou. S rozžatou svící kráčel podél rakví a četl nápisy na papírových cedulkách nalepených vpředu. U čtvrté rakve se zastavil. Postavil se na špičky, ohmatával okraj víka.

„Je přibité jen tak lehce," šeptl. „Sundejte je!"

Nedočkavě čekal, až pomocníci zasunou dýky pod víko a vypáčí je. Pak je nadzvedli a položili na zem. Z temného nitra zavanul příšerný puch. Ma Žung a Ťiao Taj s kletbou uskočili.