Minulou část jsme ukončili ve chvíli, kdy pan Ku předal soudci Ti popis své zmizelé ženy.

Soudce jej prolétl očima a zeptal se:

„Měla vaše žena na sobě nějaké šperky nebo snad měla u sebe větší sumu peněz?"

"Nikoli, Vaše Ctihodnosti," odpověděl Ku. „Můj správce položil doktoru Caovi stejnou otázku. Ten ho však ujistitl, že nesla pouze košík s koláči, které jeho žena dala dceři jako dárek pro mne."

Soudce Ti kývl hlavou a ještě se zeptal:

"Vítě o někom, kdo vůči vám chová zášť a byl by chtěl ublížit vaší manželce?"

Ku Meng-pin důrazně zavrtěl hlavou. „Možná že jsou lidé, kteří vůči mně chovají zášť, Vaše Ctihodnosti," řekl. „Který obchodník nemá v tvrdé konkurenci takové protivníky? Ale nikdo z nich by se neodvážil spáchat tak hanebný zločin."

Soudce si zvolna hladil bradu. Usoudil, že by bylo urážkou zmínit se veřejně o možnosti, že paní Ku s někým utekla. Bude třeba vyptat se na povahu a pověst zmizelé ženy. Nahlas řekl: „Tento soud učiní ihned nezbytná opatření. Vyřiďte svému správci, aby se po zasedání zastavil u mne v kanceláři a seznámi mě se všemi výsledky pátrání, abychom nepodnikali stejné kroky podruhé. Neopomenu vás informovat, jakmile budu něco vědět.

Nato soudce udeřil kladívkem a ukončil zasedání.

V pracovně na něho čekal písař. Řekl:

„Dostavil se pan Ž´Pen, rejdař, a řekl, že by chtěl s vaší Ctihodností chvíli mluvit o samotě. Zavedl jsem ho do vaší audienční síně."

„Co je to za člověka?" zeptal se soudce.

„Pan Ž´Pen je velice bohatý muž, Vaše Ctihodnosti," odpověděl písař. „On a pan Ku Meng-pin jsou dva největší rejdaři v tomto okrese. Jejich lodí plují až do Koreje a do Japonska. Oba mají na řece vlastní přístaviště, kde staví a opravují svoje lodě."

„Dobrá," řekl soudce Ti, „čekám sice ještě jednoho návštěvníka, ale přijmu pana Ž´Pena hned."

V audieční síni očekávala soudce vysoký tlustý muž. Poklekl, jakmile viděl, že jde soudce do schodů.

„Tady nejsme v soudní síni, pan Ž´Pene," řekl soudce vlídně a usedl k čajovému stolu. „Vstaňte a posaďte se sem."

Tlouštík mumlal jakési nejasné omluvy a pak si sedl upejpavě na kraj židle. Tvář měl masitou a kulatou jak měsíc. Malá mazaná očka se soudci od prvního pohledu nelíbila.

Ž´Pen popíjel čaj. Zdálo se, že je v rozpacích a neví, jak začít.

„Za pár dnů," ujal se tedy soudce slova sám, „pozvu všechny významné osobnosti z Peng-laj na recepci. Doufám, že potom budu mít příležitost si s vámi pohovořit déle, pane Ž´Pene. Bohužel jsem teď právě poněkud zaneprázdněn. Budu rád, když přikročíte k věci."´

Ž´ spěšně odpověděl hlubokou úklonou a řekl:

„Jako rejdař se musím, Vaše Ctihodnosti, zajímat o všechno, co se na břehu děje. A domnívám se, že nyní je mou povinností informovat Vaši Ctihodnost o tom, co se mezi lidmi povídá. Neustále totiž kolují pověsti o tom, že prý se přes naše město pašuje velké množství zbraní."

Soudce Ti se napřímil.

„Zbraní?" zeptal se nedůvěřivě. „A kam, prosím vás?"¨

„Nepochybně do Koreje, Vaše Ctihodnosti," odpověděl Ž´Pen. „Slyšel jsem, že Korejci jsou rozzuřeni porážkou, kterou od nás utrpěli, a mají v plánu přepadnou naše posádky, rozmístěné v těchto končinách."

„Máte nějakou představu," zeptal se soudce Ti, „kdo jsou ti opovrženíhodní zrádci, zapletení do těchto intrik?"

Ž´Pen zavrtěl hlavou.