V předešlé části ovtíráme další kapitolu Záhady čínského zlata, v níž filozof nabubřele vykládá své názory a soudce Ti posléze vysvětluje složitou vraždu.

Soudce Ti shledal k svému úžasu, že doktor Cao bydlí ve třípatrové věži, postavené na vršku porostlém borovicemi. Nechal Chunga a Su-niang dole v domku ui brány a kráčel za doktorem Caem nahoru.

Doktor Cao stoupal po úzkém schodišti a vysvětloval, že za starých časů byla tato budova strážní věží a hrála důležitou roli v místních válkách. Jeho rodině patřila tato věž po generace, ale rodina sama vždycky žila ve městě. Po smrti svého otce, který obchodoval časjem, doktor Cao dům ve městě prodal a přestěhoval se do věže. „Až budeme nahoře v mé knihovně, pane," řekl na závěr, „pochopíte proč."

Když přišli do osmiboké místnosti v nejvyšším patře, upozornil ho doktor Cao rozmáchlým gestem na výhled ze širokého okna a řekl: „Potřebuji prostor pro přemýšlení, pane! Odtud z knihovny pozoruji Nebesa i Zemi a z nich čerpám inspiraci."

Soudce Ti pronesl případnou poznámku. Povšiml si, že na severní straně je z okna dobrý výhled na opuštěný chrám, avšak onen úsek před ním zastírají stromy na křižovatce. Když usedli k velkému psacímu stolu a hromadou papírů, zeptal se doktor Cao dychtivě:

„Co se říká v hlavním městě o mém fylozofickém systému, Vaše Ctihodnosti?"

Soudce si nevzpomínal, že by jméno doktora Caa někdy v životě slyšel, ale odpověděl zdvořile:

"Slyšel jsem, že je vaše filozotie považována za originální."

Doktor by zřejmě potěšen.

„Ti, kdo mě označují za průkopníka na poli nezávislého myšlení, mají patrně pravdu," řekl s uspokojením. Z velké konvice na psacím stole nalil soudci šálek čaje.

„Máte nějakou představu," zeptal se Ti, „co se mohlo přihodit vaší dceři?"

Doktor Cao se zatvářil rozmrzele. Pečlivě si urovnal vous na hrudi a pak dosti příkře odpověděl:

„To děvče mi, Vaše Ctihodnosti, dělá jen a jen starosti. A já bych neměl mít starosti – ty vážně ohrožují klid mysli, který nutně potřebuji ke své práci. Sám jsem ji naučil číst a psát – a co se stalo? Neustále čte nevhodné knihy. Historii! Jen považte, pane, ona čte historii! Nic než neosvícené záznamy někdejších lidí, kteří neuměli dosud jasně myslet. Jaké mrhání časem!"

„Nu," nadhodil soudce opatrně, „člověk se často může poučit z chyb jiných lidí."

„Pchá!" řekl na to doktor Cao.

„Dovolíte otázku?" zeptal se Ti zdvořile. „Proč jste ji provzdal za pana Ku Meng-pina? Slyšel jsem, že považujete budhismus za nesmyslné modlářství – ostatně toto mínění s vámi do určité míry sdílím. Ale pan Ku je horlivý budhista!"

„Ha" TO dohodly za mými zády ženské z obou rodin!" zvolal doktore Cao. „A všechny ženské jsou husy, pane!"

Soudce si pomyslel, že je to poněkud paušální tvrzení, ale rozhodl se je přejít. Zeptal se:

„Znala vaše dcera Fan Čunga?"

Doktor rozhodil ruce.

„Jak to mohu vědět, Vaše Ctihodnosti? Možná že ho někdy zahlédla. Například minulý měsíc, když ten nestoudný darebák přišel za mnou kvůli pomeznímu kameni. Představte si, pane, já fílozof, a on jde na mne s mezníkem!"

„Řekl bych, že obojí má své místo," podotkl soudce suše. Když se po něm doktor Cao podezíravě podíval, spěšně pokračoval: „Vidím, že tady na zdi máte všude police na knihy, ale jsou téměř prázdné. Co se stalo s vaší knihovnou? Jistě jste měl rozsáhlou sbírku,"

„To jsem vskutku měl," odpověděl doktor Cao lhostejně. „Ale čím více čtu, tím méně nacházím." A Cao se na chvíli odmlčel.