Ten vysvětlil: „Samozřejmě, že čtu. Ale pouze proto, abych s pobavil lidskou hloupostí. Pokaždé, když skoncuji s jedním autorem, pošlu jeho spisy bratranci Cao Fenovi do hlavního města. Mému bratranci, musím s politováním přiznat, byla bohužel zcela upřena původnost. Je neschopen samostatného myšlení."
Soudce si nejasně připamatoval, že se s tímto Cao Fenem setkal na večeři, kterou dával jeho přítel Chou, tajemník Nejvyššího soudu. Cao Fen byl okouzlující starý bibliofil, úplně pohroužený do svého bádání. Soudce Ti si chtěl pohladit bradu, ale mrzutě zadržel ruku, neboť doktor Cao se právě důstojně obíral svým vousem.
Doktor svraštil obočí a spustil:
„Pokusím se nyní nastínit vám v hrubých rysech a prostým jazykem, velice krátce samozřejmě, svou filozofii. Úvodem musím říci, že vesmír považuji..."
Soudce spěšně vstal.
„Hluboce lituji," řekl pevně, „že naléhavé záležitosti si vyžadují mé přítomnosti ve městě. Doufám, že budu mít brzy příležitost v tomto rozhovoru pokračovat."
Doktor Cao ho doprovodil dolů. Když se s ním Ti loučil, řekl:
„Při odpoledním zasedání budu vyslýchat několik osob v souvislosti se zmizením vaší dcery. Možná že byste byl rád přítomen."
„A co moje práce, pane?" odpověděl doktor Cao vyčítavě. „Skutečně se nemohu vytrhovat takovými věcmi, jako je účast na zasedání soudu. Narušil bych klid své mysli. Ostatně, Ku se s ní oženil, nemám pravdu? Teď je to jeho starost. To je jeden z úhelných kamenů mého filozofického systému, pane – nechť se každý omezí na to, co podle příkazu nebes má..."
„Sbohem!" řekl soudce a vyhoupl se do sedla.
Sjížděl z kopce a za ním Chang a Su-niang, když tu se náhle mezi borovicemi vynořil hezký chlapec a hluboce se uklonil.
Soudce zastavil koně. Chlapec se dychtivě zeptal:
„Máte nějakou zprávu o mé sestře, pane?"
Když soudce vážně zavrtěl hlavou, chlapec se kousl do rtů. Potom vyhrkl: „Všechno je moje vina! Prosím vás, pane, najděte ji. Uměla tak dobře jezdit na koni a lovit, jezdili jsme vždycky spolu do polí. Na děvče toho znala až moc, ta měla být kluk!" Polkl a hned pokračoval: „Nám dvěma se tady na venkově líbilo, ale otec s matkou pořád mluví o městě. Jenomže když otec přišel o peníze...", vrhl úzkostný pohled k domu a rychle dodal: „Neměl bych vás obtěžovat, pane. Otec se bude zlobit."
„Vůbec mě neobtěžuješ!" pospíšil si soudce. Líbila se mu chlapcova milá, otevřená tvář. „Jistě je ti tu teď smutno samotnému, když se sestra vdala."
Clapec se zamračil. „O nic smutněji než jí tam, pane. Řekla mi, že se jí ten její Ku nijak zvlášť nelíbí, ale protože si někoho stejně vzít musela a protože otec a matka tolik naléhali, tak proč ne pana Kua? Byla už taková, pane, ponechávala všechno trochu náhodě, ale vždycky byla veselá. A vůbec mi nechtěla o svém novém životě nic vyprávět. Co se jí jen mohlo stát, pane?"
„Dělám všechno, co je v mých silách, abych ji našel," řekl soudce. Vytáhl z rukávu kapesník, který nalezl v chatrči u Fanova hospodářství, a zeptal se: „Patří tvé sestře?"
„To vážně nevím, pane," řekl chlapec s úsměvem. „Mně se všechny tyhle ženské hadříky zdají stejné."
„Řekni mi," požádal ho soudce Ti, „chodil k vám často Fan Čung?"
„Byl u nás jenom jednou," odpověděl mládenec. „Přišel kvůli něčemu za otcem. Ale potkávám ho někdy v polích. Mám ho docela rád. Je ohromně silný a dobrý lukostřelec. Je mi mnohem milejší než ten druhý člověk od soudu, ten starý Tchang, co bývá občas u Fana na statku. Dívá se na člověka tak divně..."
„Hmmm," řekl soudce, „jakmile se o sestře něco dozvím, hned to oznámím tvému otci. Nahledanou!" Otočil se a odešel.
