V dnešní části se vracíme do okamžiku, kdy soudce vyslýchá venkovskou dívku Su-niang.

„Setkala jsi se s paní Fan už někdy předtím?" zeptal se jí.

Když děvče zavrtělo hlavou, pokračoval:

„Jak jsi tedy věděla, že žena, kterou obsluhuješ, je opravdu paní Fan?"

„No, vždyť přece spali v jedný posteli, ne?" odpovědělo děvče.

Z davu zazněl smích. Soudce Ti udeřil kladívkem o stůl. „Ticho!" křikl hněvivě.

Děvče v hlubokých rozpacích sklonilo hlavu. Pohled soudce Ti padl na hřebínek, který si vetknulo do vlasů. Vytáhl z rukávu ten, který nalezl v ložnici na statku. Byl úplně stejný jako hřebínek ve vlasech Su-niang.

„Podívej se na tenhle hřebínek, Su-niang!" řekl a zvedl jej. „Našel jsem jej poblíž stavení. Je tvůj?"

Dívčina kulatá tvář se rozzářila v úsměvu. „Tak von mi ho vážně koupil," řekla spokojeně. Náhle se polekala a zakryla si ústa rukávem.

„Kdo ti ho koupil?" zeptal se soudce laskavě.

Dívce vstoupily slzy do očí. Rozplakala se.

„Otec mě nabije."

„Podívej, Su-niang," řekl Ti. „Tady jsi u soudu. Musíš odpovídat na to, nač se tě ptám. Tvůj otec je ve velkých nesnázích. Jestli pravdivě odpovíš na moje otázky, možná že mu to pomůže."

Děvče rázně zavrtělo hlavou.

„Tohle nemá nic společnýho s otcem ani s vámi," mínila tvrdohlavě. „To vám neřeknu."

„Mluv, nebo ti jich pár přišiju," sykl na ni velitel biřiců a zvedl bič. Děvče v hrůze vykřiklo a pak propuklo v srdceryvný pláč.

„Zadrž!" křikl soudce na velitele biřiců. Pak se podíval nešťastně po svých pomocnících. Ma Žung na něho vrhl tázavý pohled a poklepal si na hruď. Soudce se chvíli tvářil nerozhodně a pak přikývl.

Ma Žung jí ještě něco pošeptal, povzbudivě ji popleskal po zádech, mrkl na soudce a vrátil se na své místo na stupínku.

Su-niang si rukávem utřela tvář. Pak zvedla oči k soudci a spustila: „Bylo to asi před měsícem, když jsme pracovali spolu na poli. A Kuang řek, že mám hezký oči. A když jsme šli do stodoly na ovesnou kaši, řek, že mám hezký vlasy. Otec byl na trhu. Tak jsem šla s A Kuangem na seník. A potom..." odmlčela se a dodala vzdorně: „A potom jsme byli na seníku."

„Chápu," řekl soudce Ti. „A kdo je ten A Kuang?"

„Vy ho neznáte?" podivilo se děvče. „Všichni ho znají. Je to nádeník. Najímají si ho tady rolníci, když je moc práce na polích."

„Žádal tě, aby sis ho vzala?" zeptal se soudce.

„Dvakrát," odpověděla Su-niang. „Ale já řekla ne, nikdy! Řekla jsem mu, že chci muže, kterej má kousek vlastní půdy. A minulej tejden jsem mu řekla, že by už za mnou neměl v noci tajně chodit. Děvče musí myslet na budoucnost. Na podzim mi bude dvacet. A Kuang řek, že mu nevadí, jestli se vdám, ale že mi podřízne krk, jestli si najdu jinýho milence. Lidi povídají, že je to tulák a zloděj, ale řeknu vám, von mě má rád."

„A jak to bylo s tím hřebínkem?" chtěl vědět Ti.

„Vážil kvůli němu takovou cestu!" řekla Su-niang a při té vzpomínce se usmála. „Když jsme se viděli naposled, řek, že by mi rád dal něco na památku. Řekla jsem, že chci hřebínek, přesně takovej, jako mám. A von řek, že mi ho přinese, i kdyby pro něj musel jít až do města na trh."

Soudce Ti pokyvoval hlavou.

„To je všechno, Su-niang", řekl. „Máš tady ve městě u koho zůstat?"

„Kousek od nábřeží bydlí teta," odpovědělo děvče.

Když ji seržant Chung odvedl, zeptal se soudce Ti velitele biřiců:

„Co víš o tom A Kuangovi?"

„Je to lotr a násilník, Vaše Ctihodnosti," odpověděl velitel obratem. Je podezřelý, že zabil toho hokynáře před měsícem. Trvalé bydliště nemá. Spává v lese po stodolách, když náhodou pracuje na statku!"

Soudce se opřel v křesle.