V této části se vracíme do situace, kdy soudce Ti prochází přístavem. Ku Meng-pin mu právě vysvětluje, jak se to má s jeho hůlkou. Soudce Ti její krásu ocenil.

„Je to nádherná práce. Tenhle skvrnitý bambus je poměrně vzácný."

„Opravdu, nabyl pěkný lesk", odpověděl Ku se zjevným potěšením.

„Tenhle druh bambusu je však ve skutečnosti na výrobu holí příliš slabý. Proto moji hůl tvoří vlastně dva stvoly spojené dohromady." Pokračoval polohlasem: „Byl jsem přítomen na zasedání. Odhalení, které Vaše Ctihodnost učinila, mě hluboce rozrušilo. To je strašné, čeho se má žena dopustila! Jakou hanbu uvalila na mě a na celou rodinu!"

„Nedělejte ukvapené závěry, pane Ku," doporučil mu soudce Ti.l „Záměrně jsem zvlášť zdůraznil, že totoženost ženy nebyla dosud zjištěna."

„Jsem Vaší Ctihodnosti hluboce vděčný za diskrétnost," ujistil ho spěšně Ku. Vrhl rychlý pohled na Kim Sanga a seržanta Chunga.

„Poznáváte tenhle kapesník?" zeptal se Ti.

Ku letmo pohlédl na čtvereček vyšívaného hedvábí, který soudce vytáhl z rukávu.

„Ovšem," řekl. „Je to jeden ze soupravy, kteoru jsem dal ženě darem. Kde jej Vaše Ctihodnost zalezla?"

„U cesty nedaleko opuštěného chrámu," řekl soudce. „Myslel jsem..." Náhle se odmlčel. Napadlo ho, že se zapomněl zeptat opata, proč a kdy byl ten chrám opuštěn. „Slyšel jste, co se o něm vypráví?" zeptal se Kua. „Lidé říkají, že prý v chrámu straší. To je samozřejmě nesmysl. Ale jestli tam skutečně chodí nějací noční návštěvníci, budu si na to muset posvítit. Není vyloučeno, že pár bezbožných mnichů z chrámu Bílého mraku tam potají páše nějaké nepravosti. Tím by se taky vysvětlila přítomnost toho mnicha nedaleko Fanova hospodářství. Možná že byl zrovna na cestě do chrámu. Měl bych se asi vrátit do chrámu Bílého mraku a vyptat se na to opata a Chuej-pena. Mimochodem, opat mi vyprávěl o vašem zbožném činu. Vysvěcení bylo stanoveno na zítřejší večer. Rád se ho zúčastním."

Ku se hluboce uklonil. Potom řekl:

„Vaše Ctihodnost nemůže odejít, aniž přijme alespoň skromné občerstvení. Mámu tu na druhém konci nábřeží velmi dobrou restauraci, prolulou vařenými kraby." Kim Sangovi řekl: „Můžeš pokračovat. Víš přece, co a jak"!

Soudce měl tisíc chutí vrátit se do chrámu, ale uvážil, že delší rozhovor s Kuem může být užitečný. Řekl Chungovi, aby se vrátil k soudu, a sám šel za panem Ku.

Stmívalo se. Když vešli do elegantního pavilónu na břehu řeky, číšníci už rozsvěcovali barevné lampióny, zavěšené na okapech. Oba muži se usadili u červeného lakovaného zábradlí, kde bylo možno vychutnávat chladný větřík vanoucí přes řeku i veselou hru barevných světel na zádích člunů, plujících po řece sem a tam.

Číšník přinesl velkou kouřící mísu červených krabů. Ku jich soudci několik rozlomil. Ten stříbrnými tyčinkami vytáhl bílé maso, omočil je v misce se zázvorovou omáčkou a zjistil, že je to velice chutné. Vypil malou číšku žlutého vína a řekl Kuovi:

„Když jsme před chvílí hovořili na nábřeží, zdálo se, jako byste byl hluboce přesvědčen, že žena ve Fanově domě byla vaše manželka. Nechtěl jsem vám klást tak trapnou otázku před Kim Sangem, ale máte důvod předpokládat, že vám byla nevěrná?"

Ku svraštil obočí. Po chvíli odpověděl:

„Člověk se nemá oženit s děvčetem zcela jiného vychování, Vaše Ctihodnosti. Jsem zámožný člověk, ale nikdy se mi nedostalo literárního vzdělání. Tentokrát bylo mou ctižádostí oženit se s dcerou učence. A to byla chyba: sotva jsme byli svoji tři dny, poznal jsem, že se jí nový život nelíbí. Snažil jsem se jí porozumět, ale, abych tak řekl, bez odezvy." A náhle dodal hlasem ještě trpčím: „Myslela si, že pro ni nejsem dost dobrý. A protože byla vychována velice svobodomyslně, řekl jsem si, že možná nějaká dřívější láska..."

Rty mu zaškubaly. Rychle vyprázdnil svou číšku vína.