V této části se vracíme k rozhovoru, který soudce Ti vede s panem Ku, manželem zmizelé ženy.

„Třetímu se těžko pronášejí soudy," řekl soudce Ti, „když jde o důvěrné vztahy mezi manželi. Chápu, že máte pro své podezření důvod. Ale já za prvné nejsem přesvědčen, že Fanova společnice byla vaše manželka. A za druhé si nejsem jistý ani tím, že byla zabita. Určitě víte líp než já, do jakých potíží se mohla vaše žena dostat. Je-li tomu tak, radím vám, abyste mi to řekl. V jejím zájmu, a také ve vašem."

Ku na něho vrhl kvapný pohled. Soudce si pomyslel, že se v něm objevil záblesk skutečného strachu. Ale nahlas řekl úplně klidně:

„Pověděl jsem vám všechno, co vím, Vaše Ctihodnosti,"

Soudce Ti vstal.

„Vidím, že se dělá mlha," podotkl. „Měl bych už jít. Díky za vynikající pohostění!"

Ku ho vyprovodil k nosítkám a nosiči ho nesli zpátky přes město k východní bráně. V očekávání večerní misky rýže kráčeli rázným krokem.

Strážní u brány jen překvapeně zírali, když viděli, že je to opět soudce.

První chrámové nádvoří bylo prázdné. Z hlavní síně o něco výš se nesl monotónní zpět. Mniši zřejme právě odbývali večerní modlitby. Soudci vyšel vstříc podmračený mladý mnich. Řekl, že opat i Chuej-pen vedou bohoslužby, ale že doprovodí soudce do opatova sídla na šálek čaje.

Oba muži kráčeli přes prázdná nádvoří. Když přišli na třetí, soudce se náhle zastavil.

„Zadní síň hoří"! zvolal.

Z nádvoří pod nimi stoupala vysoko do vzduchu mohutná oblaka dýmu a zlostně šlehaly ohnivé jazyky.

Mnich se usmál.

„Pouze se chystáme zpopelnit almužníka C´chaje," řekl.

„Ještě nikdy jsem neviděl pohřeb žehem!" zvolal soudce Ti. „Pojďme se tam podívat"! Zamířil ke schodům, ale mladý mnich mu rychle položil ruku na paži.

„Jinověrcům není dovoleno zúčastnit se tohoto obřadu," sdělil mu. Soudce ruku setřásl a řekl chladně:

„Tvé mládí je jedinou omluvou tvé nevědomosti. Nezapomínej, že mluvíš se svým náčelníkem. Veď mě"!

Na nádvoří před zadní síní hořel ve velké otevřené peci obrovský oheň. Byl tam jenom jeden mladý mnich, který pilně vládl měchy. U nohou mu stál hliněný džbán. Soudce si rovněž všiml podlouhé truhly, stojící vedle pece.

„Kde je mrtvý?" zeptal se.

„V té truhle z růžového dřeva," odpověděl mladý mnich nerudně. „Dnes večer ho sem přinesli muži od soudu na nosítkách. Po kremaci bude popel uložen do tohoto džbánu."

Žár byl téměř nesnesitelný.

„Zaveď mě do opatova sídla"! řekl soudce stroze.

Mnich ho doprovodil na terasu, opustil ho a šel pro opata. Zdálo se, že na čaj úplně zapomněl. Soudci to nevadilo. Začal se procházet po terase. Chladný vlhký vzduch, který stoupal ze strže, byl po strašném žáru u pece příjemný.

Náhle zaslechl tlumený pláč. Zastavil se a poslouchal. Neslyšel nic než šumění vody dole ve strži. Pak se ozval pláč znovu. Sílil a přešel ve sténání. Přicházel z Maitréjovy jeskyně.

Soudce spěchal k dřevěnému můstku, vedoucímu přes strž ke vchodu do svatyně. Jen udělal dva kroky, zůstal stát jak solný sloup. V oparu, stoupajícím ze strže, zahlédl na druhém konci mostu stát mrtvého náčelníka.

Srdce se mu sevřelo v mrazivé hrůze, bez hnutí hleděl na zjevení v šedém rouchu. Oční důlky jak by byly prázdné. Slepý pohled a příšerné známky rozkladu na vpadlých tvářích naplnily soudce nevýslovnou hrůzou. Zjevení zvolna zvedlo vyzáblou průsvitnou ruku a ukázalo dolů na most. Pomalo zavrtělo hlavou.