Ve této části si připomenem podivné zjevení, jež soudce Ti potkal na druhém konci mostu, po kterém přecházel strž.

Zjevení zvolna zvedlo vyzáblou ruku a ukázalo dolů na most. Pomalu zavrtělo hlavou.

Soudce pohlédl dolů, kam mířila duchova ruka. Neviděl nic než široká prkna můstku. Zvedl oči. Zjevení jako by se rozplývalo v mlze. Pak tam nebylo nic.

Soudce se dlouze zachvěl. Opatrně našlápl pravou nohou na prkno uprostřed můstku. Spadlo. Slyšel, jak se dole na dně rozsedliny v hloubce třiceti stop tříští.

Chvíli stál bez hnutí a zíral na černou mezeru u nohou. Pak o krok ustoupil a otřel si ledový pot z čela.

„Nesmírně lituji, že jsem nechal Vaši Ctihodnost čekat," ozvalo se za ním.

Soudce Ti se obrátil. Když uviděl Cheuj-pena, mlčky ukázal na chybějící prkno.

„Říkal jsem opatovi už mnohokrát," řekl Chuej-pen mrzutě," že se ta práchnivějící prkna musí vyměnit! Jednoho dne tu dojde k velkému neštěstí!"

„Málem k němu už došlo!" konstatoval soudce suše. „Naštěstí jsem zaváhal, protože sem z jeskyně doléhal pláč."

„Ach, to jsou jen sovy, Vaše Ctihodnosti," řekl Cheuj-pen. „Hnízdí u vchodu do jeskyně. Lituji, že opat nemůže opustit bohoslužby, dokud nedá požehnání. Mohu Vaší Ctihodnosti něčím posloužit?"

„Můžete!" odpověděl soudce. „Vyřiďte Jeho Svatosti mé pozdravení."

Obrátil se a sestupoval po schodech dolů.

(zvuk)

V další části příběhu se dozvíme cosi o

Přiznání zklamaného milovníka a posléze o zmizení korejského řemeslníka

Když Ma Žung přivedl rolnickou dcerku k tetě, naléhala tato rozšafná stařenka, aby s nimi pojedl misku ovesné kaše. Ťiao Taj na něho nějakou dobu čekal ve strážnici a potom snědl rýži ve společnosti velitele biřiců. Jakmile se Ma Žung vrátil, vydali se spolu na cestu.

Venku na ulici vyzval Ma Žung Ťiao Taje:

„Hádej, co mi řekla ta holka Su-niang, když jsem od nich odcházel!"

„Že si ohromnej chlapík!" řekl Ťiao Taj bez zájmu.

„O ženských nevíš ani zbla, bratře"! opáčil Ma Žung blahosklonně. „To si samozřejmě myslela, ale takovýhle věci ženský nikdy neříkají, aspoň ne hned na začátku. Ne, řekla, že jsem hodnej"!

„Nebesa"! zvolal Ťiao Taj ohromeně. „Ty a hodnej! Chudinka jedna pitomá! Ale tentokrát nemám nejmenší obavy – tady ti pšenice nepokvete. Nebo máš snad aspoň kousek půdy? Slyšel jsi přece, co chce?"

„Ale mám něco jinačího!" vytahoval se Ma Žung samolibě.

„Prosím tě, bratře, pusť teď na chvíli holky z hlavy!" zabručel Ťiao Taj. „Velitel biřiců mi o tom lumpovi A Kuangovi napovídal spoustu věcí. Je zbytečný hledat ho ve městě. Chodí sem jen občas, když se chce napít nebo si zahrát, ale necítí se tu doma. Musíme ho hledat za městem, tam, kde se vyzná."

„Vzhledem k tomu, že je to venkovskej balík," řekl Ma Žung, „pochybuju, že by se vytratil z našeho okresu. Zmizel asi do lesů na západ od města."

„Proč by to dělal?" zeptal se Ťiao Taj. „Je přece přesvědčenej, že na něho podezření z vraždy nepadá. Já bych se na jeho místě usadil na pár dní někde tady poblíž a podíval se, odkud vítr fouká."

„V tom případě," navrhl Ma Žung, "začneme prohlídkou toho opuštěnýho chrámu a zabijeme dvě mouchy jednou ranou."

„Protentokrát máš pravdu!" uznal Ťiao Taj a zašlebil se. „Tak jdem"!

Vyjeli z města západní bránou a klusali po silnici k strážnímu domku na křižovatce. Tam si nechali koně a vydali se k chrámu pěšky. Drželi se při levé straně cesty, kde je kryly stromy.