Na konci předchozí části se soudce zeptal napjatě Tchanga: Co to bylo za návštěvníka?

Tchang zavrtěl hlavou:

„To skutečně nevím, vaše Ctihodnosti. Náčelník byl mezi zdejší honorací velice oblíbený, většina pánů se obyčejně po odpoledním zasedání stavila v knihovně na šálek čaje a na kus řeči. Opat, převor Chuej-pen, rejdaři Ž a Ku, doktor Cao a..."

„Myslím, že by bylo možno toho řemeslníka najít," přerušil ho soudce netrpělivě. „V našich končinách škumpa lakodárná neroste, takže v našem okrese mnoho lakýrníků nebude."

„Právě proto byl náčelník svému příteli za nabídku tak vděčný," řekl Tchang. „Nevěděli jsme, kde by se tu dal nějaký lakýrník sehnat".

„Jdi se zeptat strážných!" přikázal soudce. „Ti museli toho řemeslníka alespoň vidět. A přijď mi to říct do pracovny."

Když už zase seděl soudce za stolem, ochotně vysvětlil seržantu Chungovi:

„Ta smítka, která mi napadala do čaje, mi vnukla řešení. Když si vrah povšiml temné skvrny na stopě, kterou způsobila pára stoupající z vařící se vody na čaj, uvědomil si, že náčelníkova měděná čajová kamínka stávají na příborníku vždy na jednom místě. A tato skutečnost mu vnukla ďábelský plán. Nechal svého komplice sehrát roli lakýrníka. Ten předstíral, že opravuje temnou skvrnu a přitom navrtal do střešního trámu přímo nad čajovými kamínky dírku. Do ní vložil jednu nebo více voskových kuliček s práškovým jedem. A to úplně stačilo! Věděl, že soudce, zabraný do četby, často nechává vodu na čaj dlouho vařit, než vstane a naleje ji z kotlíku do čajové konvice. Dříve nebo později horká pára vosk rozpustí a kuličky spadnou do vařící vody. Ihned se rozpustí a budou neviditelné. Prosté a účinné, Chungu. A já jsem teď právě ten otvůrek ve střešním trámu uprostřed temné skvrny našel. Na okraji ještě ulpěla trocha vosku. Takhle tedy byla ta vražda spáchána!"

Dovnitř vstoupil Tchang a řekl:

„Dva strážní si na toho řemeslníka pamatují, vaše Ctihodnosti. Přišel do soudní budovy jen jednou, asi deset minut před soudcovou smrtí, když jeho Excelence předsedala odpolednímu zasedání. Byl to nějaký Korejec z jedné lodi kotvící v přístavu a čínsky uměl jen pár slov. Protože jsem dal předtím strážným pokyn, aby ho pustili dovnitř, zavedli ho do knihovny. Zůstali tam s ním, aby mu náhodou něco nezůstalo za nehty. Říkají, že chlapík dělal chvilku něco na trámu, potom slezl s žebříku, zamumlal něco, jako že strop je příliš poškozený, takže ho bude muset přelakovat celý. Odešel a od té doby ho už nikdo neviděl.

Soudce Ti se opřel.

„Další slepá ulička!" řekl zklamaně.

Ma Žung a Ťiao Taj si udělají výlet na člunu, milostná romance má netušené důsledky

Ma Žung a Ťiao Taj se vrátili do Zahrady devíti květů v povznesené náladě. Když vstupovali do restaurace, řekl Ťiao Taj spokojeně:

„Tak, a teď si dáme pořádně do nosu!"

Když však přišli ke stolu přátel, vrhl na ně Kim Sang nešťastný pohled. Ukázal na Po Kaje, který měl hlavu položenou na stole. Před ním stála řada prázdných džbánků od vína.

„Pan Po Kaj vypil příliš mnoho a příliš pospíchal!" řekl Kim Sang zklamaně. „Pokoušel jsem se ho zastavit, ale neposlechl mě. A teď je ve špatné náladě a nic s ním nesvedu. Jestli budete tak laskaví a dohlédnete na něho, raději vypadnu. Je to škoda, protože to korejské děvče na nás čeká!"

„Které korejské děvče?" zajímal se Ťiao Taj.

„Ju-su u druhého člunu," odpověděl Kim Sang. „Má dnes večer volno a říkala, že nám ukáže pár zajímavých míst v korejské čtvrti, kde jsem ještě nebyl ani já. Najal jsem už loďku, že odtud odjedeme a popijeme si na řece. Teď musím říct lodníkovi, že z toho sešlo." A s těmi slovy vstal.