V této části se vracíme k cestě Ťiao Taje a Ma Žunga do korejské čtvrti. Kim Sanga zastihli u východní brány v rozhořčené hádce se strážnými. Po Kaj seděl v nosítkách a k netajenémui potěšení nosičů zplna hrdla zpíval oplzlou písničku.

Ťiao Taj vysvětlil strážným, že mají příkaz konfrontovat Po Kaje s jedním mužem na druhém břehu potoka. Strážní se tvářili pochybovačně, ale nechali je projít.

Zaplatili nosičům, přešli Duhový most a na druhém břehu si najali loďku. Ma Žung a Ťiao Taj cestou nacpali černé čapky do rukávů a vlasy si ovázali kusy dehtovaného provazu.

U druhého člunu byla připoutaná poměrně velká korejská bárka. Mezi dvěma nevysokými stěžni visely girlandy barevných lampiónů.

Kim Sang vystoupil na palubu, následován Ma Žungem a Ťiao Tajem, který táhl nahoru Po Kaje.

Ju-su stála u zábradlí. Měla na sobě korejský šat, dlouhé rovné šaty z bílého květovaného hedvábí, pod ňadry pevně stažené hedvábnou štólou, zavázanou na nádhernou velkou mašli a vlající až k nohám. Vlasy si vyčesala do vysokého uzlu a za ucho si dala bílý květ. Ťiao taj na ní mohl oči nechat.

S úsměvem je pozdravila.

„Nevěděla jsem, že vy dva přijdete také," řekla. „Ale proč jste si tak směšně ovázali hlavy?"

„Pst! Nikomu to neříkej! My jsme tu v přestrojení," řekl Ma Žung. Kim Sang vzápětí vyštěkl korejsky na tři lodníky nějaký příkaz. Ti bárku odstrčili a začali veslovat.

Kim Sang, Po Kaj a Ma Žung usedli se zkříženýma nohama na hedvábné polštáře, které ležely na palubě kolem nízkého lakového stolku.

Ťiao Taj k nim chtěl přisednout, ale Ju-su ho přivolala ke dveřím do kajuty.

„Nechceš se podívat, jak to vypadá na korejské lodi?" zeptala se a sešpulila rty.

Ťiao Taj hodil pohledem po ostatních. Po Kaj naléval víno do pohárů, Kim Sang a Ma Žung byli zabraní do debaty. Přistoupil k ní a řekl drsně: „Myslím, že se na chvíli beze mě obejdou."

Dívala se na něho a z očí jí hledělo čtveráctví. Pomyslel si, že ještě nikdy neviděl tak nádhernou ženu. Zašla dovnitř a on šel za ní po schodech dolů do hlavní kajuty.

Rozptýlené světlo dvou hedvábných lampiónů dopadalo na velice nízké, široké ebenové lehátko, zdobené řezbami a bohatě vykládané perletí, se silnou, hustě pletenou rohoží. Zdi halily vyšívané závěsy. Lehounký oblak poněkud pronikavého kadidla zvolna stoupal z bronzového vykuřovadla zvláštního tvaru, stojícího na červeném lakovém stolku.

Ju-su přistoupila ke stolku a upravila si květinu za uchem. Pak se obrátila a s úsměvem se ho zeptala:

„Líbí se ti tady?"

Ťiao Taj se na ni něžně podíval a pocítil přitom zvláštní bodavý smutek.

„Teď vím," řekl chraptivě, „že tebe by měl člověk vždycky vídat ve tvém prostředí, v národním šatu – to je ale zvláštní, že korejské ženy chodí vždycky v bílém! U nás je bílá barvou smutku."

Rychle se k němu přitočila a přitiskla mu prst na ústa.

„Neříkej takové věci!" zašeptala.

Ťiao Taj ji sevřel do náruče a dlouze ji políbil. Potom ji odvedl k lehátku, posadil se s přitáhl ji k sobě.

„Až se vrátíme na tvůj člun," šeptal jí do ucha, „zůstanu u tebe celou noc."

Chtěl ji znovu políbit, ale odvrátila hlavu a vstala. „Ty nejsi moc žhavý milovník, co?" řekla potichu.

Rozvázala mašli pracně uvázanou pod ňadry. Pak lehce zavlnila rameny a bílé šaty se svezly na zem. Stála před ním nahá.

Ťiao Taj vyskočil. Vzal ji do náručí a položil na lehátko. Když spolu byli předtím, byla spíš pasivní. Teď však byla stejně roztoužená jako on. Pomyslel si, že ještě nikdy žádnou ženu tak nemiloval.