Paní Ku, poté, co udělal malou přestávku ve své bolestné výpovědi před soudem, se opět nadechla a pokračovala.

„Poznala jsem, že stojím v morušovém houští nedaleko Fanova hospodářství. A zároveň jsem na polní cestě od města spatřila mnicha. Protože jsem měla na sobě jen bederní roušku, chtěla jsem se schovat pod stromem, ale to už mě zahlédl a hnal se ke mně. Opřel se o hůl, prohlédl si Fanovo mrtvé tělo a pak mi řekl: „Zabila jsi milence, co? Tak to udělás nejlíp, když se mnou zaskočíš do opuštěného chrámu a pobavíš zase mě! A tom případě ti můžu slíbit, že tvoje tajemství neprozradím." A pokoušel se mě chytit. V hrůze jsem vykřikla. Vtom se objevil jiný muž, jak by spadl z nebe. Křikl na mnicha: „Kdo ti dovolil užívat chrámu k znásilňování žen? Mluv!" Z rukávu vytáhl dlouhý nůž. Mnich zaklel a zvedl hůl. Ale najednou zalapal po dechu, chytl se za srdce a skácel se k zemi. Ten druhý se k němu hned sklonil. Pak se zase napřímil a zamumlal cosi o smůle."

„Myslíte," přerušil ji soudce Ti, „že nově příchozí mnicha znal?"

„To nemohu říct, vaše Ctihodnosti," odpověděla paní Ku. „Odehrálo se to všechno tak rychle a mnich ho neoslovil jménem. Později jsem se dozvěděla, že se jmenuje Po Kaj. Zeptal se mě, co se vlastně stalo. Vůbec si nevšímal mé nahoty a mluvil jako vzdělaný muž. Přestože jeho šat byl ošumtělý, budil respekt, a tak jsem usoudila, že mu mohu věřit, a všechno jsem mu řekla. Nabídl se, že mě dopraví domů, k manželovi nebo otci, a ti už budou vědět, co dělat. Řekla jsem mu upřímně, že nemohu předstoupit před jednoho ani druhého. Byla jsem napůl šílená a potřebovala jsem čas na rozmyšlenou. Zeptala jsem se, jestli by mě nemohl na den na dva ukrýt. Zatím by mohl ohlásit Fanovu vraždu, aniž by se zmínil o mně. Byla jsem totiž přesvědčena, že si mě vrah spletl s jinou ženou. Odpověděl mi, že mu do vraždy nic není, ale jestli se chci ukrýt, že mi pomůže. Dodal, že on sám žije u cizích lidí a v hostinci v této hodině nikde neubytují ženu bez doprovodu. Jediná možnost, která ho napadá, je najmout pro mne pokoj na některém květinovém člunu. Tam se lidé na nic neptají a kromě toho jim stejně předloží přijatelnou povídačku. Řekl, že pohřbí mrtvé mezi stromy. Pár dnů to bude trvat, než je objeví, a já si zatím mohu rozmyslet, jestli chci věc ohlásit soudu nebo ne. Svlékl mnichovi kutnu a řekl, abych si bederní rouškou otřela tvář a hruď a pak si kutnu oblékla. Než se vrátil, byla jsem připravená. Šli jsme kousek po polní cestě do lesíka, kde měl uvázaného koně. Posadil mě za sebe a jeli jsme do města. U kanálu najal člun a odvezl mě k plovoucím nevěstincům za východní bránou."

„Jak jste prošli kolem stráží v městské bráně?" zeptal se soudce.

„Zaklepal na východní bránu," řekla paní Ku. „A předstíral, že je úplně opilý. Strážní ho znali. Křičel na ně něco, jako že přivádí do města nový talent. Strážní mě požádali, abych shodila kápi, a když viděli, že jsem skutečně žena, všichni se smáli, drsně žertovali o Po Kajových špásech a nechali nás projít.

Na člunu pro mne najal kajutu. Nevím, jak to vysvětlil majitelce, protože mluvil šeptem, ale zřetelně jsem viděla, že jí dal čtyři stříbrňáky. Musím říct, že se mnou zacházela odbře. Když jsem jí řekla, že si nemohu dovolit otěhotnět, dokonce mi dala lék. Postupně jsem se vzpamatovávala z přižité hrůzy a rozhodla jsem se, že počkám, až Po Kaj přijde, a požádám ho, aby mě odvedl k otci. Dnes ráno přišla tahle žena do mé kajuty a s ní podomek. Řekla, že Po Kaj je zločinec a že byl zatčen. Dodala, že jí dal na mé šaty a ubytování jen malou zálohu, a proto si dluh budu muset v nevěstinci odpracovat. Odpověděla jsem jí rozhořčeně, že čtyři stříbrňáky by měly na úhradu jejích výdajů bohatě stačit a že chci hned odejít. Když rozkázala podomkovi, aby jí podal bič, pomyslela jsem si, že cokoli je lepší než upadnout do spárů těchhle lidí. Řekla jsem jí, že jsem byla svědkem zločinu, který Po Kaj spáchal a řekla podomkovi, že kdyby o mně nepodali zprávu, dostali by se do velkých nesnází s úřady. Proto mě přivedla před soud." Paní Ku se opět odmlčela.