„Jed postupuje," ohlásil strnule Tchang. „Musím si pospíšit! Povím vám, jak to pokaždé probíhá." Soudce kývl.

„Obyčejně se v noci probudím a cítím tíhu na prsou. Ale pokoj je najednou strašně těsný. Potřebuju čerstvý vzduch. Musím ven, do ulic. Ale ulice se sužují, řady domů s vysokými zdmi se na mě tlačí, chtějí mě rozdrtit... Propadám strašné panice, lapám po dechu. A v tu chvíli, kdy se užuž dusím, převezme vládu on!"

Tchang vyrazil hluboký povzdech. Zdálo se, že je mu líp.

„Přelezu městské hradby, na druhé straně seskočím, přesně tak, jak jsem to udělal zase včera v noci. Venku za městem se mi v žilách rozproudí čerstvá krev, cítím se silný a veselý. Plíce mi naplní svěží vzduch, nic se mi nemůže postavit na odpor. Otevře se mi nový svět. Cítím, jak voní různé druhy trávy, cítím, jak voní vlhká zem, vím, že kolem přeběhl zajíc. Doširoka otevřu oči, teď vidím i potmě. Nadechnu se a vím, že přede mnou mezi stromy je kaluž vody. Pak ucítím jiný pach. Pach, který mě přitiskne až k zemi. Nervy mám napjaté. Je to pach horké rudé krve..."

Soudce s hrůzou pozoroval, jak se Tchangovi mění tvář. Měřil ho zelenýma očima se zúženými zornicemi nad lícními kostmi, které se najednou zdály širší. Ústa se zkřivila v úšklebku, který odhalil špičatý žlutý zub. Šedivý knír se na koncích zježil. Děsem jako přimrazený pozoroval soudce pohybující se uši. Na pokrývce se objevily dvě ruce jako spáry.

Náhle se drápovité prsty narovnaly, paže klesly. Tchnagova tvář se opět změnila v dutou posmrtnou masku. Promluvil slabým hlasem.

„Probouzím se opět na posteli a jsem zbrocený potem. Vstanu, rozsvítím svíci, spěchám k zrcadlu. Ta úleva, ta nevýslovná úleva, když nevidím na své tváři krev!" Odmlčel se, pak najednou zaúpěl: „Ale teď, jak říkám, teď využívá mé slabosti! Nutí mě, abych se podílel na jeho hnusných zločinech. Dnes v noci jsem věděl, že se sápu na Cao Mina. Nechtěl jsem na něho skočit, nechtěl jsem ho poranit... ale musel jsem. Přísahám, že jsem musel, že jsem musel..." zvyšoval hlas do pronikavého jekotu.

Soudce mu v tu chvíli položil konejšivě ruku na čelo, pokryté studeným potem.

Tchangův křik zanikl v chroptění hluboko v hrdle. Pln úzkosti hleděl na soudce, jako šílenec se snažil pohnout rty, z nichž však vyšlo jen pár neartikulovaných zvuků. Když se k němu soudce sklonil, aby lépe slyšel, vypravil ze sebe Tchang z posledních sil:

„Řekněte mi, je to ...má vina?"

Náhle se mu zakalily oči. Ústa se otevřela a tvář se uvolnila. Soudce vstal a přetáhl Tchnagovi pokrývku přes hlavu. Otázku mrtvého zodpoví až Nejvyšší soudce.

SOUDCE TI JDE DO RESTAURACE NA NUDLE. VELEBÍ ROZHODNUTÍ SVÉHO KOLEGY Z DÁVNÝCH ČASů

Soudce Ti se potkal se seržantem Chungem před hlavním vchodem do soudního areálu. Chung se už o Tchangovi doslechl. Měl namířeno do hostince, aby se přeptal, jak se mu daří. Soudce mu řekl, že Tchang spáchal sebevraždu ze zoufalství nad Fanovou smrtí. „Tchnaga pronásledoval zlý osud," řekl a při tom zůstalo.

Když se vrátil do své pracovny, řekl Chungovi:

„Smrtí Tchanga a Fana jsme přišli o dva nejvyšší úředníky soudního personálu. Zavolej třetího písaře a řekni mu, aby přinesl záznamy, které Tchang vedl."

Zbytek dopoledne strávil soudce Ti se seržantem a písařem nad spisy. Tchang vedl záznamy sňatků, narození a úmrtí a záznamy o stavu soudních financí s úzkostlivou pečlivostí. Ale i za tu krátkou dobu dvou dnů se nahromadila spousta restů. Protože třetí písař působil na soudce dobrým dojmem, jmenoval ho prozatímně na Tchangovo místo. Jestli se osvědčí, postoupí a pak budou následovat další postupy soudních písařů.

Soudce vyřídil tyto záležitosti a poobědval venku pod košatým dubem v koutě nádvoří. Když popíjel čaj, přišel mu velitel biřiců říct, že pátrání po Po Kajovi je zatím bezvýsledné a nepřivedlo je na žádnou stopu. Jako by se ten člověk vypařil!